Šárka Kohoutková – Šárka Kohoutková

Proč skupiny stojí za to aneb pojďme si povídat o obavách a předsudcích o tom, jak to na skupině vypadá

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Proč skupiny stojí za to aneb pojďme si povídat o obavách a předsudcích o tom, jak to na skupině vypadá Dnes bych Vám chtěla něco říct o skupinách. Od té doby, co jsem skupiny v roce 2013 začala vést, se opakovaně potkávám ze strany klientů s mnoha předsudky a obavami spojenými se skupinami. A proto jsem se rozhodla nejčastější otázky, představy, obavy otevřít a prozradit víc o tom, co vlastně skupina je a proč mnozí z těch, kteří skupinu zažili, na ni nedají dopustit. Skupina je někdy klienty vnímána jako možnost, která je horší nebo méně exklusivní prostor než individuální práce. V psychoterapeutickém kontextu je tomu často naopak, skupinová práce je velmi exklusivní prostor, který umožňuje dostat se k tématům, které individuální práce nedokáže tak efektivně pojmenovat, nasvítit a pracovat s nimi nebo bychom se k nim dostávali jen obtížně. Skupina je někdy takový akcelerátor procesů. Pokud jde o naše strachy, úzkosti a vztahové vzorce, ve skupině je dokážeme lépe nahlédnout a skupina nám často dodá i odvahu a inspiraci, jak s nimi naložit v našem každodenním životě. Skupiny mohou mít různé formáty, otevřené, kde se střídají členové, uzavřené, kde je pro stanovený čas jasně definovaná a neměnná skupina, tématické nebo bez ohraničeného tématu setkávání. Investice do skupiny Ve skupinách často platí, kolik do nich dáme, tolik od nich dostaneme. Otevřené skupiny ze strany účastníků často nevyžadují tolik investic, mohou přijít, kdy chtějí, nevyžaduje se žádný velký závazek. Nevýhodou tohoto uspořádání bývá, že ve skupině trvá déle, než se vytvoří důvěra. Pokud neexistuje jádro skupiny, které skupinu i důvěru v ní drží, je méně pravděpodobné, že se ve skupině vždy setkávají různí lidé a tedy se pokaždé začíná skoro od začátku. Je to dobrý prostor dostat podporu, moci se svěřit lidem, kteří řeší podobné věci jako já a kde budu pochopen/a. Uzavřené skupiny často vyžadují větší závazek – investování času a energie. Zároveň tím ale i více získáváme. Jde o setkávání v bezpečném prostředí, kde je jasné, že všichni více méně dáváme stejně a jsme spolu na místě, kde chceme na sobě pracovat a posunovat se dál. Vytváří se tak jedinečná atmosféra podpory, kde je často možné prozkoumávat, jak to je tady a teď. Objevujeme také vidět možnosti, které bychom si sami bez podpory možná nedovolili. Skupina je investice – časová, finanční, energetická. Zároveň platí, stejně jako ve většině ostatních oblastí, že čím víc do toho dáme, tím víc můžeme dostat zpátky. Bude to jako v televizi? Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám ohledně skupin je, jestli to bude vypadat, jak to znám z televize. Jestli se bude taky čekat, ahoj, já jsem Pepa a jsem alkoholik, … Chci Vás ujistit, že takhle to na skupinách nevypadá. Skupiny, které jsou často vyobrazeny zvláště v amerických filmech, bývají svépomocné skupiny založené na 12tikrokovém programu. Ty probíhají bez účasti odborníků, a i proto mají velmi specifickou strukturu, která zajišťuje bezpečí. Jak to ve skupině vypadá? V terapeutické skupině to vypadá tak, že si spolu povídáme o tom, co se děje v životě každého. Na začátku skupiny si každý účastníků definuje záměr, s kterým do skupiny jde. Ten se samozřejmě s postupem času může měnit a vyvíjet. Záměry, s kterými typicky chodí do procesních, tedy ne-tématických skupin, jsou například: chci se naučit více se otevřít s ostatními lidmi, chci zpětnou vazbu na to, jak to mám v partnerském vztahu, zajímá mě, jak to řeší ostatní, chci se víc poznat v mezilidských vztazích, chci udělat změnu v tom, jak se chovám k sobě, jak se chovám k lidem okolo mě,… Skupina mi umožnila zažít sebe jinak. V bezpečném prostoru provést sondu do vlastního nitra. Se spoluúčastníky jsme si navzájem nastavovali zrcadla, které terapeuti jemně doplňovali. Skupina mi přinesla mnoho AHA momentů z procesu a zároveň držela čas pro seberozvoj, který by se jinak v každodennosti nacházel jen těžko. Zpětně jsem ráda, že jsem se skupiny zúčastnila. Skupina má potenciál udělat velkou změnu, proto, že se v něm tady a teď dějí mezilidské vztahy. A zároveň by měla být bezpečným prostředím. Bezpečí se vytváří tím, že skupina má jasně stanovená pravidla a kontext. Je jasné, kdy a jak a za jakým účelem se potkáváme, práva a povinnosti každého člena. Ve skupině platí pravidlo, že to, co se ve skupině řekne se nikam nevynáší, platí pravidlo stop, neboli, že každý má právo kdykoli říct stop, když nechce v nějakém tématu pokračovat nebo pokud nechce odpovídat, nebo čehokoli se účastnit, a další. Pravidla jsou velmi často domlouvána celou skupinou na prvním setkání skupiny. Samozřejmě bezpečí je něco, co se nějaký čas buduje. I tady platí, že pokud dáme důvěru do skupiny, rychleji se vybuduje ve skupině jako v celku. Online nebo tváří v tvář Skupiny tradičně fungují tváří tvář a ve vnitřních prostorech. Uzavřený prostor opět zajišťuje bezpečí a soukromí a také pomáhá, aby pozornost všech členů zůstala ve skupině. Jakkoli může být příjemné mít v hezké dny skupinu ve venkovních prostorech, vyskytuje se venku velká řada rušivých vlivů, která nás odvádí pryč. Jakkoli mohou být okouzlující – ptáček, motýlek, … Poslední dva roky s covidem nás ale naučili se kreativně přizpůsobit. Proto i skupiny probíhají v případě potřeby venku a také více on-line, než tomu bylo dříve. Do skupiny jsem se přihlásil, protože jsem cítil, že mám problém s navazováním vztahů a také proto, že rád zkouším nové věci.Sešla se tam výborná parta lidí která se pak scházela i mimo sezení. Rozhodně mi to pomohlo nahlédnout do svého nitra a trochu ubourat zeď mezi mnou a ostatními lidmi. Nelituji že jsem se zúčastnil a mohu jen doporučit! On-line skupiny fungovaly samozřejmě již před covidem. Zároveň teď jsme všichni více otevřeni a zvykli jsme si více, že v online prostoru se také můžeme plnohodnotně potkávat. Výhodou online skupin je, že je možné potkat se bez ohledu na to, kde se každý z nás nachází a vyhneme se času k dojíždění. To se hodí pro ty, kteří například bydlí v zahraničí a stojí o práci ve

Co jsem potkala ve tmě

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Co jsem potkala ve tmě Podívat se do tmy bylo delší dobu na mém bucket listu. Byla jsem zvědavá, co mi přinese být jen sama se sebou – bez jakýchkoli vyrušení. A zároveň jsem cítila velký respekt a trochu obavy – co se stane, když nebudu moc utéct, co když zjistím… vlastně ani nevím čeho jsem se přesně přála. Ruku na srdce asi nejvíc toho, že se mi nebude líbit co uvidím a že nebudu moci utéct. A tak jsem to vlastně pořád odkládala. Loni v létě jsme po dlouhém procesu byli schváleni na adopci a mně došlo, že pokud to budu odkládat, je možné, že budu potom odkládat ještě dlouho, protože nebudu chtít být totálně odříznutá od rodiny. A že to je něco, co asi stojí za to zkusit, než budeme mít děti. No, stihla jsem to jen tak tak. Nedokázala jsem si udělat čas dříve než těsně před Vánocemi a přišlo mi příhodné jít do tmy v nejtemnější dny v roce. I proto že jsem očekávala, že se může stát, že se tam potkám se svými stíny a temnými stránkami, které nechci vidět. Netroufla jsem se jít na delší dobu, a proto jsem rozhodla zkusit na poprvé pouze na 3 noci – cca 72 hodin. Když jsem dopoledne vyrazila na místo, jela jsem se zvědavostí, trochu nervózní a bohužel taky docela nachlazená. A jaké to pro mě bylo? Když jsem se v poledne zabydlela a osahala si prostor, řekla jsem si, že se chvilku prospím. Nevím, jestli to bylo nachlazením nebo jsem prostě byla tak unavená a nedospaná, ale vzbudil mě až když mi večer přinesli večeři. I když jsem věděla, že řada lidí ve tmě popisovala, že první den bývá spací, vlastně mě to zaskočilo. Těžko se utíká Po tom, co jsem se vyspala, opravdu mě překvapilo, že fakt nejde utéct. I když jsem šla se záměrem, že nebudu moc utéct, tak přišla úzkost a velká touha vylézt z těch dveří. I když jsem o všech svých únikových mechanismech od sebe věděla – seriály, mobil, facebook, fanfiction, .. tak se to najednou stalo daleko víc zřejmé. Došlo mi, že by byl útěk od sebe i jít ven, k hvězdám, k přírodě. Chtělo se mi kotvit kdekoli jinde, jen ne u sebe. Už jsem si myslela, že se umím opřít i o sebe a pořád mě to nenapadalo jako první možnost. Nedělám to. Ve tmě je všechno jasně vidět Překvapilo mě, kolik věcí bylo ve tmě naprosto jasně vidět. Byli rozeznatelné tak, jak za světla nejsou. Bylo pro mě jasně rozeznatelné, co chci já, co cítím – cítíla jsem lásku k sobě a k světu, viděla jsem, kdo jsem, co chci dělat, co je moje cesta. Oproti stáli všechny mé obavy, úzkosti, pochyby, potřeba být milovaná, uznaná, potvrzená. Bylo vidět, co je moje vtělená realita a co jen iluze způsobená starými ránami. Když mi došlo, jak je pro mě v každodenním životě někdy těžké uvěřit „jen“ svému pocitu, intuici a tělu a nevyžadovat rozumové důkazy k tomu. Když jsem začala vymýšlet, jak vlastně si ten pocit zakotvenosti podržet i v realitě, málem jsem si zavařila hlavu. Myslela jsem, že mi bolestí rozskočí. Sváděla jsem to na nachlazení, vyčítala, že jsem neposlechla manžela nepřibalila si ibalgin a nevzala si tuhle únikovou strategii. Ale když jsem místo vymýšlení začala ty věci pouštět, tělem, řevem, přestala to v sobě držet, najednou to povolilo. Věci uložené v těle Moje tělo se ve tmě přihlásilo o slovo takovým způsobem, který jsem vůbec nečekala. Všechna témata, která jsem řešila za půl roku, rok a které jsem nedotáhla na fyzické rovině se všechna vykulila a musela jsem je pustit tam ve tmě. Prodýchat, procítit, prohýbat, prokřičet, propustit, … Prožívání to drží, a když to neudrží, tak to jde do těla. Došlo mi, kolik toho pořád držím, i když už si vždycky myslím, že toho na sebe tolik nenakládám a učím se toho tolik pouštět, stejně pořád se znovu a znovu přistihávám, že to prostě držím. Není divu, co se pak všechno děje mému tělu. Kontrola První den a půl byl pro mě náročný, protože se mi pořád vracela potřeba se někde zakotvit v tom, kde jsem ve dnu, zda je den či noc. Měla jsem tendence analyzovat zvuky z venku, které by mi daly nějakou kotvu. Přišel tlak, že bych to neměla prospat Nevím, jestli tu sedím a povídám si 2 minuty nebo dvacet . Když spím tak vůbec netuším, jestli 20 minut, 2 hodiny nebo 20hodin. Byla to docela práce a zajímavý proces. Dokud jsem se snažila mít nějakou kontrolu, byl to takové celé těžké, trochu boj a docela nepříjemné. Když se mi podařilo tohle pustit a dovolit si, že možná to celé prospím, najednou jsem se cítila lehká a svobodná. Přestalo to být důležité. Najednou se mi nechtělo ven. Chtěla jsem si to natáhnout, užít si to, aspoň o den dva. Bohužel už jsem slíbila, že na Vánoce budu doma. Tma je nádherná Tma byla každým probuzením jiná, možná dokonce každým okamžikem. Ve tmě opravdu není tma. Má různé kvality, odstíny, pocit. Cítila jsem ji jako milou a podpůrnou tmu, která mě umí pohladit, ukonejšit a zdravit. Někdy mě tma v noci děsila, někde venku. Tady byla naprosto úžasná. Říkám si, jestli je to jen tím místem, nebo tmě a temnotě celkově hrozně křivdíme. Prostě jen ukazuje věci tak jak jsou, bez stínů a hry světel. Napadlo mě tahle metafora: Čím víc se bojím svých stínů, tím víc rozsvěcuju a pouštím světlo a tím víc se stíny zvětšují a vypadají velké, hrozivé. Čím víc tma, tím víc tu prostě jen jsou, patří sem.. Intimní tma Ve tmě se nedalo moc mluvit nahlas. Když jsem nahrávala své pocity do diktafonu, mluvila jsem neskutečně potichu. I když jsem si byla vědoma, že možná nebudu nejlépe slyšet, porušit prostor pevnějším a jasnějším hlasem prostě nebylo možné. Trochu jsem čekala, že ve tmě přijdou i

Cesty z pasivity

Jak se postarat o sebe, své strachy a další emoce (nejen v době covidové)

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Jak se postarat o sebe, své strachy a další emoce (nejen v době covidové) Na přelomu září a října jsem byla oslovena místním plátkem Tišnovské noviny, jestli bych nemohla napsat něco o tom, jak si udržet duševní zdraví v době covidové. Můžete se podívat, jak to dopadlo. Žijeme teď v době, kdy se těžko plánuje. Není jisté, co bude dál a kdy se vrátíme k věcem, na které jsme byli zvyklí. Standart života nikdy nebyl vyšší. Proto může být náročné najednou zažívat nepohodlí. To se samozřejmě může podepsat na našem prožívání a duševní pohodě. Nabízím Vám pár bodů na k zamyšlení, jak na to. Postarat se o sebe Nebojme se o sebe postarat – po všech rovinách, kde cítíme, že to potřebujeme. A možná i tam, kde to nepotřebujeme. Nová situace přináší nečekané výzvy. Některé staré a osvědčené způsoby nemusí fungovat nebo je aktuální omezení nemusí dovolovat. Některé věci jsou komplikovanější. Řada lidí se také ocitla v nejistotě pracovní, finanční či jiné. Můžeme cítit napětí a stresy v každodenním fungování. Máme jen jednu kapacitu a energii a toto vše nám z ní ubírá. Může být užitečné myslet na to, že neběžíme sprint, ale maraton, a proto potřebujeme se svými zdroji a energií pracovat laskavě a moudře. Postarat se o své tělo To, jak se cítíme psychicky, je z nemalé části ovlivněno tím, jak se cítí naše tělo. Dát víc péče svému tělu může být prvním krokem. Dopřejme si: Dostatek spánku Dostatek vody a kvalitní jídlo Pohyb Pobyt na čerstvém vzduchu Někdy se říká, že lidé jsou jen komplikovanější rostliny a ano v základu nepotřebujeme o moc víc. Zároveň tyto základní věci v moderní době jsou často ty, které si nedopřáváme. Pokud mluvíme o pohybu nemusí jít o žádné velké výkony, už jen procházka nebo malé protažení způsobí rozdíl v našem prožitku. Dopřát si kontakt Další důležitou lidskou potřebou je potřeba kontaktu se sebou a dalšími lidmi. Čím více možností máme a umíme, jak být v kontaktu, tím méně se cítíme osamoceni. Když jsme v kontaktu cítíme, že jsme spolu – mluvíme, dotýkáme se, slyšíme se, vidíme se, prostě o sobě víme. Pro kontakt se sebou často naopak potřebujeme soukromí a být chvíli sami. Méně se teď potkáváme s lidmi, méně se dotýkáme. Proto může být užitečné více myslet na tuto svoji potřebu, která se dříve mohla naplňovat téměř automaticky. Možná nás to bude stát více energie a kreativity – potkávejme se přes videohovory, chaty, podívejme se ve stejný čas na film a pak si zavolejme jaké to bylo, posílejme si pohledy, … I dotek je důležitý. Pokud se nám nedostává – můžeme se pomazlit s domácím mazlíčkem, pohladit sami sebe, protáhnout, promasírovat se, nebo si třeba dát třeba sprchu (vodu vnímáme jako dotek) …. Nebojme se říci o pomoc, pokud je něco na nás moc. Opravdu platí, že sdílená starost je poloviční starost. Pokud máte pocit, že nemáte v okolí nikoho, s kým můžete mluvit nebo by Vám aktuálně nerozuměl, je možné využít profesionální služby – psychology, psychoterapeuty, sociální služby. Velmi dostupnou možností jsou linky důvěry. V jihomoravském kraji působí např. Modrá linka (www.modralinka.cz). Toto můžeme využít také v případě, že nás zaplavují emoce, cítíme se sami nebo bez nálady nebo se děje něco, s čím si prostě nevíme rady. Všechny emoce jsou v pořádku Ať už cítíte cokoli, všechny emoce jsou v pořádku. Je pochopitelné, že můžete mít strach o sebe nebo svoje blízké. Můžete být naštvaní na vládu, úřady, na svět, Boha, že se to vůbec děje… Můžete se cítit frustrovaní, nešťastní, zahlcení, manipulovaní a spoustu dalších věcí. Emoce si nemůžeme zakázat. Nepřestaneme být smutní, veselí nebo si dělat starosti na povel. To nefunguje. To, co můžeme s emocemi udělat, je nechat je projít. Každá emoce skončí – smutek, naštvání i radost. Jistota a bezpečí jsou jedny z nejzákladnějších lidských potřeb, není divu, že řada z nás je aktuálně více rozladěna a vystresována než obvykle. Ani jednoho se nám aktuálně moc nedostává. Pokud nás emoce zaplavují moc nebo často, může pomoci ukotvit se. To, co máme vždy po ruce je naše tělo. Můžeme se uvědomit, jak stojíme na zemi, o něco se opřít, uvědomit si dotek a oporu. Dalším dobrým pomocníkem je naše dýchání – stačí jen si ho uvědomit a vědomě se začít nadechovat a vydechovat. Můžeme zkusit prohloubit dech. Víme, že jsme tady a teď, máme svoje tělo, dýcháme, žijeme. To většinou pomůže naše emoce dostat do hladiny, kdy je možné začít hledat další řešení. Stejně jako emoce si nemůžeme zakázat, aby přišly myšlenky, která nás rozruší nebo které nechceme. Myšlenky narozdíl od emocí můžeme zastavit tak, že budeme aktivně myslet na něco jiného. Na místo znejišťujících myšlenek si můžeme opakovat, co v životě máme, nebo jaké jsou teď další kroky, které udělám. Např. mám teď strach, že budu nemocná a místo, abych si přehrávala katastrofické scénáře, si můžu říct, teď jsem doma, v pořádku, nosím roušku, udržuju odstupy, starám se o sebe, … dělám vše, co můžu. Z toho důvodu se nedoporučuje pravidelně sledovat média, která nás neustále masírují počty nakažených, …. Bohužel zpravodajství je nastaveno tak, aby nás šokovalo a ne uklidnilo. Proto se doporučuje sledovat mediální výstupy jen vysoce selektivně, a ne častěji než jednou za den. Co mohu mít pod kontrolou Pokud jsme v situaci, která není jistá a u které navíc ani nevíme, kdy skončí, stává se, že hledáme způsoby, jak alespoň zdánlivě dostat situaci pod kontrolu např. snažit se najít viníka nebo hledat konspirace. Proto se může stát, že budeme situaci přeceňovat (např. musím udělat všechno, jen abych se nenakazil), anebo ji podceňovat (např. je to jen hoax). Pokud potřebujeme větší pocit kontroly nad situací, může nám pomoci větší struktura. Struktura, která nás podrží Lidé jsou bytosti zvykové. Dělá nám dobře, pokud se věci opakují v nějaké struktuře. Zvláště pokud jste v karanténě nebo se dobrovolně více izolujete, pracujete z domu atd. může být užitečné zachovávat strukturu, na kterou jste zvyklí nebo si vytvořit novou. Struktura

Od koho potřebujeme požehnání?

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Od koho potřebujeme požehnání Přivezla jsem si domů obrázek, co jsem jako malá měla v pokojíku nad postelí. A chtěla jsem ho pověsit i svému děťátku do pokoje. Ale nějak to nebylo ano, už je starý vybledlý. Jen co jsem ho pověsila, věděla jsem, že mi tam nedělá radost, že tam nepatří. (Co si o tom bude myslet můj syn se asi dozvím až začne mluvit ) A tak jsem se rozhodla, že si ho zkusím oživit podle sebe. Sice to nejhorší, co se může stát je, že to dopadne tak, že ho zmařím. Ale stejně to pro mě bylo malé vstoupené do zóny „to se přece nedělá.“ Výlet do nepatřičnosti Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a přineslo mi to spoustu prožitku, uvědomění a zamyšlení o sobě i světě. Říkám si kolik lidí denně udělá věci, které jsou mimo jejich komfortní zónu. Možná takové, které pro ostatní mohou znít jako „pohoda“ a „normál“ . Ale nikdo neví, co všechno musíme překonat – přesvědčení, pravdy o světe, mělo by se… Říká se, že není malých roli. Já si myslím, že v životě není malých kroků Při procesu jsem se mi vynořila 3 témata k zamyšlení, která bych s Vámi ráda posdílela. Jak pravidelně se přebarvujeme Přemýšlela jsem o tom, kolik vzpomínek, zkušeností, vztahů a poznání o sobě neustále přepisujeme a přebarvujeme a dokreslujeme tak, jak jde život a čas, a i podle toho, co aktuálně můžeme a potřebujeme. Někdy si něco malujeme daleko růžověji, anebo temněji. Je přirozené vidět jen nějakou část pravdy či zkušenosti. Kolik lidí jsme si přibarvili, idealizovali nebo naopak si je znechutili jen pro ten pocit, jak jsme se s nimi cítili. Naše paměť tak prostě funguje a je to často velmi důležitý mechanismus, abychom přežili a mohli žít a jít dál. Vidět všechno v celém spektru je někdy to nejnáročnější, co můžeme po sobě chtít. Dovolme si měnit se a nebát se přepisovat to, kdo teď jsme a jak vidíme svět. Nezměníme minulost, ale můžeme ji vidět a vnímat jinak. Předělat si to po svém znamená znehodnotit to staré? Jak jsem tak jezdila štětcem, napadalo mě, kde je ta hranice toho, kdy je v pořádku si upravit starou věc tak, aby sedla právě Vám a kdy už je to znevažování… Obrazu, starého auta, oblečení a vlastně možná i názorů a tradic. A proč mě to vlastně napadlo? Nějak se poslední dobou víc potkávám s tím, že když věci nedělám tak, jak se mají nebo by se měli dělat (rozuměj, tak jak je dělala nebo dělá dotyčná osoba), tak to znamená, že … to dělám špatně… nevážím si osvědčených způsobů… mám nějaké divné hodnoty… jsem nebezpečná… atd. Přiznám se, že hodně se to týká rodičovství a výchovy – tématu, které je pro tolik z nás citlivé a bolavé. Ale potkávám se s ním rozhodně i v jiných tématech. Tak moc bych si přála, aby to, co dělám, neohrožovalo ostatní – nebolelo je to, neznejišťovalo je to, neotvíralo staré rány. A zároveň vím, že se to bude dít dál. Občas se prostě o druhé zraníme, jako se oni zraní o nás. Tak mi vlastně přišlo fajn si uvědomit, že prostě jsme a budeme zrcadla. A že to, co je v pořádku a co nám vyhovuje a zda to, že začnu malovat přes obraz je super nápad a nebo znehodnocení, to stejně víme jen my sami. Nikdo druhý nám to asi neřekne. To, že něco dělám jinak, nemusí znamenat a neznamená, že si nevážím toho, co bylo dřív a nevidím hodnotu. Prostě jen teď a pro mě přišel čas na něco jiného. Potkání se s mým zraněným dítětem A taky jsem se potkala se svou malou holčičkou (se svým vnitřním dítětem), která byla nadšená, že se jí to povedlo – líp než čekala. Nepřála si nic jiného než pochválit, jak je šikovná a že je na ní máma hrdá. Ta velká holka by sice možná potřebovala spíše slyšet od mámy, že je dobrá a že to všechno zvládá – dítě, rodinu a všechno to, co se jí v životě děje. A ani jedno nepřišlo a asi ani nepřijde. A je to tak v pořádku. Jak by to mohlo přijít, když to máma sama neumí pro sebe. Prostě lásku dává jinak. I tak to někdy bolí. A je v pořádku, že to bolí. Ještěže mám spoustu jiných úžasných lidí, kteří mi to řeknou a že jsem se to i díky nim naučila říkat sama sobě. A když bude nejhůř můžu to hodit na sociální sítě a čekat ruskou ruletou, jestli dostanu zprávu, že jsem dost a nebo ne. Ne nebojte, sociálním sítím takovou moc nedám, i když rozumím, jak je lákavé je takhle používat znovu a znovu. A tak vím, že to nejlepší, co můžu udělat, je říct té malé Šárince ve mně: Jsi šikovná a můžeš mít radost jakou chceš, ať už si o tom máma, sousedi a sociální sítě myslí cokoli Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a co všechno mi to přineslo. Dělat věci kousek za vychozené cestičky je prostě velké dobrodružství. Doporučuju si to čas od času dopřát Více článků naleznete na blogu

Tančit v čekárně u lékaře?

Jak máme znovu letět, když nám zlomili křídla

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Jak máme znovu letět, když nám zlomili křídla Občas se v životě přihodí věci, které bolí a které můžou úplně změnit naše představy o životě a o světe. Asi už jste slyšeli o slovu trauma. Je to chvíle, kdy nás něco zraní natolik, že to ovlivní na dlouho to, jak svůj život žijeme. Někdy to vypadá tak, že najednou něco důležitého, v co jsme věřili a s čím jsme počítali, přestane platit. Klienti se mě pak v terapii ptají, co s tou nedůvěrou? Jak najít sílu žít a přežívat? A já si říkám: Jak by mělo, byt jednoduché věřit, když Vás tolik nebo tolikrát zranili? Jak těžké může být najít odvahu znovu vyletět do života, když Vám zpřelámali křídla? Jak by mělo být jednoduché nebát se znovu bolesti a zklamání? Jednou zhrzená důvěra je jako křehká květina. Někdy může růst dlouho, pomalu a někdy i těžce a jedna rána ji může zase celou zlomit a pošlapat. Někde v minulosti to hodně bolelo. A chápu, že můžete mít strach, že to bude bolet zas a znovu. Možná máte pocit, že už jste ten navždy porouchaný kus. Lidé na zranění a traumata reagují různě. Někdo se naučí, že se nemá cenu bránit, někdo, že v pořádku, aby mu ostatní ubližovali, další naopak se rozhodně, že tohle už nikdy nedopustí (aby to bolelo, aby byl slabý, bezbranný). Ta přesvědčení mohou být různá. Život nás formuje. Jestli něco jako lidé opravdu umíme, tak je to přežít. Naše tělo a mysl pro to umí udělat neskutečné věci. Chrání nás podle toho, co si myslíme, že potřebujeme chránit. Kamarádka mi nedávno poslala zajímavé video o Bruce Liptona o tom, jak reagují naše buňky. Myslím si, že tak jak reagují buňky reaguje naše tělo a mysl. Video včetně přepisu rozhovoru v angličtině najdete tu»» Pro to, co chci dnes říct, je zajímavá část, která začíná 1:25:50 a trvá asi 15 minut. Klidně se podívejte na celé, je zajímavé a inspirativní. Pokud k buňce dáme výživu, otevře se a může přijímat a vyživovat se, posilovat se. Pokud k ní dáme toxiny, udělá pevnou hradbu a nic k sobě nepustí. Zavře se. Nemůže zároveň přijímat nic dalšího. A tohle je přesně to, co se nám děje, když se přesvědčíme, že svět a život je natolik nebezpečný, že se musíme pořád jen bránit. A tenhle strach bývá to, co je tak těžké překonat a najít z toho cestu. Najít tu cestu, kdy bude v pořádku riskovat, že Vás možná ještě někdo někde zraní. Ono totiž se může stát znovu, že někdo Vám ublíží, zradí Vás, bude po Vás chtít věci, které nechcete. Pokud ale zůstaneme uzavření, je těžké vidět ty věci, které nás mohou vyživit a posílit. Je těžké vidět něco dalšího než potencionální nebezpeční, bolest a strach. Vnímám, jak velkou odvahu a odhodlání vyžaduje zkusit to jinak a znovu uvěřit i v sami sebe, že jsme neztratili tu schopnost znovu se uzavřít, ubránit se, když bude potřeba. Stejně jako buňky umí otevřít a zavřít svůj obal, můžeme i my se rozhodnout, kdy se otevřeme a kdy zavřeme, nastavíme si hranice a ochráníme se. Neztratili jsme tu schopnost, jen možná někdy tyhle možnosti a dovednosti u sebe nevidíme. Ano, může se stát, že se zase v budoucnu zraníme, že se dostaneme do podobné situace. To, co může být jinak je, že Vy se v těch situacích jinak zachováme, a nebo se jinak budeme cítit. Možná promluvíte nahlas, postavíte se za sebe, odejdete nebo se jinak ochráníte. Chápu, že tyhle všechny strachy tam jsou. A říkám si, že možná dobrý způsob, jak o tom přemýšlet může být hledat si to pro sebe dostatečně bezpečné, aby se to dalo zkusit. Co byste potřeboval/a, aby to bylo dostatečně bezpečné, aby se to dalo zkusit? Safe enough to try Stejně jako když chcete zkusit vylézt na skálu, neuděláte to prostě jen tak, že se seberete a začnete lézt. Teda jasně, můžete. Ale stejně tak je v pořádku si pořídit jistící lano a člověka, který Vás unese. Stejně jako když si zlomíme nohu, hledáme pomalu znovu způsob, jak věřit a důvěřovat, že nás zase unese jako dřív, dává mi ji péči, cvičíme ji,… A se zraněními srdce a duše to je podobné. A stejně jako v jiných případech, i když u jiných si myslíme, že cesta za uzdravením je jednoduchá a přímá, ona je plná zákrut a slepých uliček. Tak nám všem přeju, ať si to na svých cestách děláme bezpečné a hledáme si pro sebe podporu, jak vytrvat. Více článků naleznete na blogu

Pouta a svoboda ve vztazích

6 typů osamělosti aneb kdy si začnu užívat samotu?

Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková 6 typů osamělosti aneb kdy si začnu užívat samotu? Osamělost je pocit, s kterým přichází čím dál více klientů. Je to jeden z našich strašáků, kvůli kterým často děláme neuvěřitelné kotrmelce jen, aby se to náhodou nestalo. Na začátku července jsem se zúčastnila konference IFOTES s tématem osamělost. Úvodní příspěvek filosofa Clemense Sedmaka byl natolik inspirující, že jsem se rozhodla napsat tento článek, kde popisuji jeho rozlišení 6 typů osamělosti s přidáním mých vlastních myšlenek a nápadů kolem toho. Cítit se sám Osamělost je pociťovaný nedostatek vztahů. Tedy není to něco, co je měřitelné, nebo něco, kdy je možné říct, kdy by se člověk měl nebo neměl cítit sám. Je to velmi osobní pocit. Cítit sami se můžeme cítit, i mezi tisíci lidmi, stejně tak nemusí samota přijít, i když kolem nás nikdo není. Sami se cítíme, když prožíváme, že nemáme dost vztahů nebo nemáme dost dobré vztahy. Často se, když se cítíme osamělí, stydíme se za to, že vlastně nejsme dost dobří pro ostatní. Stud sám o sobě vede k izolaci, která pocit osamění jen dál prohlubuje. Vzniká tak kolo osamění, z kterého se nelehce vychází. Přijmout to, že teď se cítím osamělý a prozkoumat odkud tento pocit pramení, nám může pomoci najít to, co nám chybí. 6 typů osamělosti Samota má různé příchutě a intenzity, stejně jako většina ostatních emocí. 1. Osamělost ze ztráty Cítíme se sami, když přijdeme o někoho nebo něco důležitého. Pocit samoty, a nejen ztráty přichází, když přijdeme o něco, co nejde nahradit, ne zcela. Zůstane díra, která bolí, cítíme se neúplní a sami v tom, co se děje. Ztrácíme víru, že by se toto dalo nahradit. Kromě odtruchlení toho, že to nebude, přichází i ztráta naděje, naděje toho, že bychom se mohli znovu cítit celý. 2. Osamělost z neporozumění Když se cítíme neporozumění, cítíme se sami. Můžeme být mezi celým zástupem, nebo mezi milující rodinou a stejně se cítit sami. Pokud je ale něco v čem máme pocit, že jsme sami, nikdo jiný nám nerozumí, na ničem ostatním nezáleží. Dokud je pro nás důležité, aby nás kvůli tomuto ostatní přijali, pocit zůstává. Někdy to je tak, že dokud sami nepřijmeme tuto část, chceme, aby to udělali ostatní. A je velmi frustrující, pokud to nedělají (za nás). 3. Osamělost z vyčerpání Osamělost z vyčerpání nebo vyhoření přichází, když cítíme, že to, co neseme, už je příliš. Cítíme se sami v celém světě. Naše břemeno, zavazadlo, které životem neseme, je moc těžké a cítíme se sami ve svém údělu. Často tento pocit jen umocňuje to, když máme pocit, že z toho není cesty ven a nemáme jinou možnost než to vydržet. 4. Osamělost ze zanedbání Osamělost ze zanedbání, přichází z pocitu, že není nikdo, kdo se mnou počítá. Máme pocit, že pro nikoho nejsme dost důležití. Nejsme pro nikoho na prvním místě. Možná proto se spousta lidí cítí sama, když nemá partnerský vztah, i když má kolem sebe spoustu skvělých lidí a kamarádů. Od těch možná více chápeme, že rozdělují čas a pozornost i mezi další lidi. Tento pocit osamělosti se může projevovat jako potřeba exkluzivnosti vztahů, kdy se snažíme neustále si ověřovat, že jsme pro ty druhé důležití. Bojíme se, že nejsem tak důležitý. Nikdo se námi nepočítá, ale možná jde i o to, že některé vztahy nepočítáme my. Máme pocit, že ty vztahy nejsou dost dobré, protože …. (doplň si důvod). Někdy máme kolem sebe spoustu skvělých vztahů a zároveň cítíme, že potřebujeme někoho konkrétního, konkrétní vztah, partnerský, rodičovský, …. Bylo by skvělý, kdybychom všichni od svých rodičů, partnerů a kamarádů získali pocit lásky a přijetí takovým způsobem, jakým bychom v tu chvíli to potřebovali. Život ale takhle nefunguje a naše očekávání se někdy nepotkávají s realitou. 5. Osamělost ze žárlivosti Cítíme se vyloučeni a ochuzeni. Někdo má a dostává něco, co nemáme. Nemáme něco, co mají ostatní. Například, když mám pocit, že ostatní dostávají od ostatních víc, tráví spolu víc času – kolegové jdou beze mě na oběd, máma něco řekla bráchovi a mě ne, nebyla jsem na výletě s někým a cítím se sama, protože nesdílím ten společný zážitek. Pocit toho, že sem nepatřím tolik, jak jsem chtěla, jak si myslím, že bych měl/a. 6. Osamělost ze zrady Když nastává pocit zrady – někoho zradíme, někdo zradí nás, může přijít pocit prázdnoty, ztráty a pak i samoty. Zrada je něco, co naprosto převrátí naši jistotu ve světě. Stalo se něco, co jsme vůbec nečekali, co hrozně bolí. A je jedno, jestli jsme zradili my, nebo někdo zradil nás. Zrada sama o sobě vytváří pocit oddělení, ne přijmutí a vyloučení. Když uděláme něco, co druhého zradí, tak se vydělíme od něj (od skupiny), když nás někdo zradil, tak nás taky odvrhl. Už nepatříme, kam jsme si mysleli, že patříme. A co dál? Podívat se na to, odkud přichází pocit samoty, nám ji nepomůže vyřešit. Dokáže, ale zvětšit naše uvědomění toho, co nám schází, anebo co nám bolí. Můžeme se pak ptát, co potřebuju k tomu, aby se mi ulevilo, abych se cítil/a trochu lépe? Tím, že osamění je prožívaný pocit nedostatku vztahů – ať už v kvalitě nebo kvantitě, znamená to dobrou a špatnou zprávu v jednom: Pocit osamělosti se málokdy dá vyřešit odněkud z venku, a pokud ano, tak jen krátkodobě. Jediný, kdo ho může zmenšit, rozpustit nebo transformovat, jsme my sami. Nepřesvědčujme se, pohlaďme se Pocit samoty nemusí mít jen jako jednotlivec, ale můžu také cítit, že jako partneři, rodina, skupina, národ, jsme na něco sami. Je to opravdu pociťovaný pocit. A proto když chceme udělat změnu v tom, jak se cítíme, není cesta přesvědčovat se o tom, že nemáme právo se tak cítit, nebo že vlastně nejsme sami. To, co můžeme udělat je, že se podíváme na to, co potřebujeme proto, abychom se sami cítit nepotřebovali. A jít nějaký čas se svým pocitem osamělosti a popovídat si s ním, co od sebe potřebujeme. Potřebujeme porozumění, více lásky, více pozornosti, pocit, že někam patřím? Dovolme si s laskavostí a soucitem vidět, co nám chybí

Autor: Šárka Kohoutková