Chtěla bych s Vámi sdílet takové malé zamyšlení o vztazích. Přivedly mě na to moje 2 klientky minulý týden. Obě mluvily o strachu a obavě z toho jít do nového vztahu. Mluvily o tom, že to možná bude bolet a obavy z toho připoutat se. Když jsem je tak poslouchala, vybavil se mi můj nedávný zážitek k tomuto tématu.
Byli jsme s manželem měli večeři se zajímavými lidmi, který jsme ale před tím nikdy neviděli a abychom se seznámili, hráli jsme takovou skvělou hru Big Talk . V překladu by to bylo asi něco jako Velké rozhovory. Taháte si kartičky s docela hlubokými otázkami třeba jako: „Jak by Vás popsali Vaši přátelé?“ nebo „O co stojí v životě bojovat?“
To proč o tom mluvím je, že můj manžel si vytáhl otázku: „Bez čeho v životě bys nemohl žít?“ Vzbudilo to velkou vlnu veselí a popichování od přítomných mužů, že je jasné, že když mě má vedle sebe, tak musí říct mě. A mě v tu chvíli došlo něco důležitého.
Vlastně mě vyděsilo, že by to tak mohl můj muž mít, nebo že by si myslel, že by to tak měl mít. A taky mi došlo, že vím, že to tak nemá. Byla to úleva. Možná to některé z Vás překvapí. Miluju svého muže a kdybych o něj nějak přišla, rozešli jsme se nebo něco, tak by to hodně bolelo a nebylo by to jednoduchý. Ale neskončil by můj život. Můžu docela dobře a šťastně žít i bez něj. Je jen moje třešnička na dortu.
Přemýšlela jsem o tom, proč máme tu potřebu si lidi k sobě poutat. Spousta lidí mi povídá o tom, jak se bojí, že je ostatní opustí a nevěří si, že by s nimi chtěli být. Potřebují být pro ně být důležitý jen, aby o ně nepřišli.
Taky jsem si vzpomněla na situace, kdy i já jsem udělala nějaké věci, kdy i já jsem udělala a řekla věci, abych o to druhého nepřišla. My často víme, co ten druhý chce a kým se máme stát, abychom si ho k sobě přitáhli.
Já mám pořád pocit, že ty vztahy ve skutečnosti jsou daleko svobodnější. A že je vlastně přece takové chceme. Nepotřebujeme a nechceme potřebovat „vodítka“, za které si ty ostatní přivážeme a který nemůžou přetrhnout. Chceme, aby s námi životem šli jen tak, protože chtějí.
A druhý aha moment, který pro mě nastal zpátky v té mé příhodě s otázkou z karty byl, když můj muž odpověděl. To bez čeho nemůže žít je to, aby se vzdělával, pracoval na sobě. rostl a posouval se dál. A mě došlo, že to je to, co nás vlastně asi pojí. Já bych totiž odpověděla asi hrozně podobně.
A to je možná to, jak ty vztahy fungují. Sdílíme spolu něco společného – to, pro co se chceme potkávat, a hodnoty, na kterých se shodneme. A pak se někdy stane, že tyhle věci zmizí.
Nechci, aby to vyznělo tak, že jakmile takhle některé věci odejdou a zmizí, znamená to, že se rozcházíme. Naopak jsem velký zastánce toho na vztazích pracovat a vidět všechno to, co nás nějak pojí a aktivně tyhle věci rozvíjet, ať už v partnerství, rodině nebo přátelství. Jen to nemusí být ty věci, kterými se za každou cenu chceme udělat tak důležitý, že ty lidi nemohou odejít.
Tak to je jak o tom přemýšlím. Jak to máte vy? Dejte mi vědět 😊