Co jsem potkala ve tmě

Podívat se do tmy bylo delší dobu na mém bucket listu. Byla jsem zvědavá, co mi přinese být jen sama se sebou – bez jakýchkoli vyrušení. A zároveň jsem cítila velký respekt a trochu obavy – co se stane, když nebudu moc utéct, co když zjistím… vlastně ani nevím čeho jsem se přesně přála. Ruku na srdce asi nejvíc toho, že se mi nebude líbit co uvidím a že nebudu moci utéct. A tak jsem to vlastně pořád odkládala.

Loni v létě jsme po dlouhém procesu byli schváleni na adopci a mně došlo, že pokud to budu odkládat, je možné, že budu potom odkládat ještě dlouho, protože nebudu chtít být totálně odříznutá od rodiny. A že to je něco, co asi stojí za to zkusit, než budeme mít děti. No, stihla jsem to jen tak tak.

Nedokázala jsem si udělat čas dříve než těsně před Vánocemi a přišlo mi příhodné jít do tmy v nejtemnější dny v roce. I proto že jsem očekávala, že se může stát, že se tam potkám se svými stíny a temnými stránkami, které nechci vidět. Netroufla jsem se jít na delší dobu, a proto jsem rozhodla zkusit na poprvé pouze na 3 noci – cca 72 hodin.

Když jsem dopoledne vyrazila na místo, jela jsem se zvědavostí, trochu nervózní a bohužel taky docela nachlazená.

A jaké to pro mě bylo?

Když jsem se v poledne zabydlela a osahala si prostor, řekla jsem si, že se chvilku prospím. Nevím, jestli to bylo nachlazením nebo jsem prostě byla tak unavená a nedospaná, ale vzbudil mě až když mi večer přinesli večeři. I když jsem věděla, že řada lidí ve tmě popisovala, že první den bývá spací, vlastně mě to zaskočilo.

Těžko se utíká

Po tom, co jsem se vyspala, opravdu mě překvapilo, že fakt nejde utéct. I když jsem šla se záměrem, že nebudu moc utéct, tak přišla úzkost a velká touha vylézt z těch dveří. I když jsem o všech svých únikových mechanismech od sebe věděla – seriály, mobil, facebook, fanfiction, .. tak se to najednou stalo daleko víc zřejmé.

Došlo mi, že by byl útěk od sebe i jít ven, k hvězdám, k přírodě. Chtělo se mi kotvit kdekoli jinde, jen ne u sebe. Už jsem si myslela, že se umím opřít i o sebe a pořád mě to nenapadalo jako první možnost. Nedělám to.

Ve tmě je všechno jasně vidět

Překvapilo mě, kolik věcí bylo ve tmě naprosto jasně vidět. Byli rozeznatelné tak, jak za světla nejsou.

Bylo pro mě jasně rozeznatelné, co chci já, co cítím – cítíla jsem lásku k sobě a k světu, viděla jsem, kdo jsem, co chci dělat, co je moje cesta. Oproti stáli všechny mé obavy, úzkosti, pochyby, potřeba být milovaná, uznaná, potvrzená. Bylo vidět, co je moje vtělená realita a co jen iluze způsobená starými ránami.

Když mi došlo, jak je pro mě v každodenním životě někdy těžké uvěřit „jen“ svému pocitu, intuici a tělu a nevyžadovat rozumové důkazy k tomu.

Když jsem začala vymýšlet, jak vlastně si ten pocit zakotvenosti podržet i v realitě, málem jsem si zavařila hlavu. Myslela jsem, že mi bolestí rozskočí. Sváděla jsem to na nachlazení, vyčítala, že jsem neposlechla manžela nepřibalila si ibalgin a nevzala si tuhle únikovou strategii. Ale když jsem místo vymýšlení začala ty věci pouštět, tělem, řevem, přestala to v sobě držet, najednou to povolilo.

Věci uložené v těle

Moje tělo se ve tmě přihlásilo o slovo takovým způsobem, který jsem vůbec nečekala. Všechna témata, která jsem řešila za půl roku, rok a které jsem nedotáhla na fyzické rovině se všechna vykulila a musela jsem je pustit tam ve tmě. Prodýchat, procítit, prohýbat, prokřičet, propustit, …

Prožívání to drží, a když to neudrží, tak to jde do těla. Došlo mi, kolik toho pořád držím, i když už si vždycky myslím, že toho na sebe tolik nenakládám a učím se toho tolik pouštět, stejně pořád se znovu a znovu přistihávám, že to prostě držím. Není divu, co se pak všechno děje mému tělu.

Kontrola

První den a půl byl pro mě náročný, protože se mi pořád vracela potřeba se někde zakotvit v tom, kde jsem ve dnu, zda je den či noc. Měla jsem tendence analyzovat zvuky z venku, které by mi daly nějakou kotvu. Přišel tlak, že bych to neměla prospat

Nevím, jestli tu sedím a povídám si 2 minuty nebo dvacet . Když spím tak vůbec netuším, jestli 20 minut, 2 hodiny nebo 20hodin. Byla to docela práce a zajímavý proces. Dokud jsem se snažila mít nějakou kontrolu, byl to takové celé těžké, trochu boj a docela nepříjemné. Když se mi podařilo tohle pustit a dovolit si, že možná to celé prospím, najednou jsem se cítila lehká a svobodná. Přestalo to být důležité.

Najednou se mi nechtělo ven. Chtěla jsem si to natáhnout, užít si to, aspoň o den dva. Bohužel už jsem slíbila, že na Vánoce budu doma.

Tma je nádherná

Tma byla každým probuzením jiná, možná dokonce každým okamžikem. Ve tmě opravdu není tma. Má různé kvality, odstíny, pocit. Cítila jsem ji jako milou a podpůrnou tmu, která mě umí pohladit, ukonejšit a zdravit. Někdy mě tma v noci děsila, někde venku. Tady byla naprosto úžasná.

Říkám si, jestli je to jen tím místem, nebo tmě a temnotě celkově hrozně křivdíme. Prostě jen ukazuje věci tak jak jsou, bez stínů a hry světel.

Napadlo mě tahle metafora:

Čím víc se bojím svých stínů, tím víc rozsvěcuju a pouštím světlo a tím víc se stíny zvětšují a vypadají velké, hrozivé. Čím víc tma, tím víc tu prostě jen jsou, patří sem..

Intimní tma

Ve tmě se nedalo moc mluvit nahlas. Když jsem nahrávala své pocity do diktafonu, mluvila jsem neskutečně potichu. I když jsem si byla vědoma, že možná nebudu nejlépe slyšet, porušit prostor pevnějším a jasnějším hlasem prostě nebylo možné.

Trochu jsem čekala, že ve tmě přijdou i nové nápady podněty a inspirace, jako když jsem sama někde v přírodě nebo novém prostředí. To se nestalo. Objevovaly se staré věci a nové vhledy. Ale všechno bylo směrem k sobě, nic moc směrem ven. Měla jsem původně ideu, že nahraju ze tmy vzkaz, který pak dám na blog, ale to bylo možné. Mluvit a přemýšlet směrem k publiku. Šlo jít „jen“ k sobě, být sama se sebou.

Závěrem

Ze tmy na mě žádný příšery nevybafly. Ne žádná děsivá strašidla, témata, o kterých jsem nevěděla. Přišli staří známí, a nebo nedávné objevy, které jsem měla možnost poznat jinak. Ukázaly se nové fasety starých témat, které mi mnoho věcí projasnily.

Nadchlo mě, kolik věcí ve tmě bylo naprosto jasně vidět.

Přineslo mi to spoustu poznání a ze tmy jsem odcházela posilněná, s mnoha rozhodnutími a pocitem, že se nebojím vidět to, co potřebuji a nebojím se svých stínů.

Kdybych tenkrát věděla, že za 3 týdnu potom se mi totálně převrátí život naruby a pak přijde zbytek roku 2020, který zamíchá se vším, co známe.

Ve tmě jsem byla na tomhle úžasném místě, které moc doporučuji. Petr byl skvělý průvodce a docela mě mrzí, že teď budu nějakou dobu trvat, než se do tmy znovu vydám. Více o místě najdete zde: https://www.terapie-tmou-u-brna.cz/