Šárka Kohoutková

Šárka Kohoutková

Kolik dotyků umíš, tolikrát nejsi sám

Před pár dny se mě klientka zeptala, zda si myslím, že dotyk může léčit?

„No jasně!“ odpověděla jsem bez váhání.

Myslela jsem na to, co všechno udělá obejmutí, pohlazení, chycení za ruku … kolik tím řekneme a předáme. Proč je důležité dotýkat se, mazlit se s dětmi, proč nemocným alespoň držíme a hladíme ruku.

Dotyk jako spojení

A po cestě domů parkem jsem přemýšlela, jak to s tím dotykem je. Běželo mi hlavou, jak mluvíme o pohlazení po duši, doteku slovem, o tom, co se dotýká našeho srdce a duše. Co to všechno ten dotyk vlastně je?

Mé myšlenky mě nakonec dovedly ke slovu kontakt. Dotek je kontakt a kontakt je mnohem víc – slovo, pohled, … prostě cokoli, kdy se cítíme ve spojení.

V kontaktu se světem kolem

Když jsem se dívala na lidi kolem, barvy, ochutnávala zmrzlinu .. došlo mi, že vlastní kontakt, spojení můžeme dělat i jinak, třeba přes dotyk. A stejně se tak vlastně děje i přes ostatní smysly – zrak, sluch, čich, chuť.

Přes své smysly jsme se dotýkáme světa kolem sebe, vychutnáváme ho, cítíme a slyšíme, jsme v kontaktu. Uvědomované prožívání našimi smysly pomáhá rozvíjet všímavost.

A to je přesně ten důvod, proč rozvíjení všímavosti (mindfulness) může být lékem na pocit osamělosti. Osamělost je vnímaný a prociťovaný nedostatek vztahů.

Všímavost nám umožňuje vnímat bez hodnocení a přes smysly se propojit se situací tady a teď. Uvědomíme si ta spojení a propojení s celým světem.

Není kontakt jako kontakt

To, že se cítíme sami nebo v něčem konkrétním sami, má různé kvality. Proto potřebujeme různé kontakty a vztahy, abychom se cítili jinak. Někdy nám stačí si pustit televizi, jít mezi lidi, někdy potřebujeme někoho, kdo nám opravdu rozumí a komu můžeme říct (skoro) všechno.

Přemýšlím kolikrát to, že postujeme něco na sociálních sítích je motivováno tím, že chceme liky a komentáře jako doteky a pohlazení. Možná si naivně myslíme, že je bezpečnější si o to říct takhle nepřímo než si rovnou říct, potřebuju s tebou mluvit, potřebuju pohladit, držet v náručí. A zároveň se vydává všanc tím, že dáváme důležitost tomu, kdo a kolikrát si nás všimne a zrovna stiskne tlačítko na mobilu.

Jak si zařídit kontakt

Možná můžeme přemýšlet o tom, že si kontakt a pocit toho, že jsme spojení a nejsme sami, můžeme zařídit. Říct si o potvrzení, sdílet s ostatními, požádat o objetí. Proč se ochuzovat o to být s ostatními, když možná někdy stačí jen si říct.

Vždycky když jsem v náruči svého manžela, mám neskutečný pocit, že zvládnu cokoli – všechno je možné a nic mě nezastaví. Je to pro mě nejrychlejší cesta, jak se dostat z nepříjemných pocitů, samoty či jiné.

Zároveň vím, že není možné spoléhat na druhé, že mi dodají útěchu. Proto mě moc uklidňuje, že vím, že si to můžu zařídit i jinak. Spojit se sebou a se světem, zakotvit se.

Nejde mi to úplně vysvětit asi hlavou, ale prožitkově to mám tak, že se prostě nejde cítit úplně sama a ztracená, když jsem tady a teď a smysly vnímám, co se kolem mě děje.

Nevýhoda je, že tenhle způsob chce víc energie a odhodlání k tomu, abych se rozhodla, že se svým prožívaným stavem chci něco udělat. Musím se rozhodnout odejít vědomě a s odhodláním z toho, že mi není dobře, cítím se sama,… Říct není mi dobře, potřebuju s někým mluvit, obejmou se přece zdá někdy jednodušší.

Samozřejmě bychom si přáli, aby lidé kolem nás přišli sami a dali nám kontakt, potvrzení a lásku bez toho, abychom si řekli. Je skvělé, kdyby to tak šlo vždy. Jen oni neumí číst naše myšlenky a tak je potřeba si říct někdy i nahlas.

Kolik dotyků umíš, tolikrát nejsi nejsi sám

Toužíme po kontaktu. Není úžasné, kolik možností máme? Některé jsou rychlé, jiné pomalé, k některým potřebujeme další lidi, k některým ne, některé chtějí bohužel dost práce, zvláště když je nemáme nacvičené.

Dopřávejme si dotyky, kontakty a cokoli dalšího potřebujeme.