Cesty z pasivity
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Cesty z pasivity Čas od času se dostaneme s klienty na téma pasivity. Myslím, že pasivita je něco, co se nám čas od času stane každému. Většinou přichází, když je něčeho moc nebo naopak málo. A docela se kamarádí z bezmocí. Přemýšlela jsem, jak to mám s pasivitou já a co mě vlastně pomáhá se z ní dostat. Zjistila jsem, že pro mě je velký rozdíl mezi pasivitou a odpočinkem. Když odpočívám, tak jsem se pro to rozhodla a jakákoli činnost i velmi pasivní mi pomáhá dočerpat síly. A v jednu chvíli si řeknu stačí a mám pak dobrý pocit a cítím víc energie. Při pasivitě se mi vlastně nic nechce a čím déle v ní jsem, tím míň se cítím dobře a mám pocit, že z ní nejde vyjít. Hrozně se mi nechce. Cestou z pasivity je pro mě paradoxně akce. Ale nejen tak nějaká. Většinou první věci, co mě napadnou je pustit si nějaký seriál, film, podívat se na FB, Instagram, Pinterest ,… a tohle je přesně to, co mě nefunguje. Většinou to mou pasivitu ještě prohloubí, … Došlo mi, že to, co mi pomáhá, jsou věci, kterou jsou hodně tělesné a smyslové. První krokem je vždycky rozhodnutí, že to chci změnit a něco udělat, druhým je aktivita, která mi pomůže buď dostat se k sobě, nabudit se nebo zažít úspěch (stačí malý úspěšík) Tady je můj seznam: Tanec – já potřebuju rytmickou muziku, někdy tančím jen tak, jindy u toho začnu uklízet – efektivitu uklízení to nezvětší, ale zároveň je za mnou vidět nějaký výsledek a to pomáhá Aktivizační písničky se mi hodně mění. Tady máte můj aktální pro inspiraci, které pomáhají mě. Příroda – procházka, čerstvý vzduch, vítr, voda, hrabat se v hlíně,… Bosá procházka – ať je léto nebo zima, tohle mě vždycky probere a uzemní. Diskomfort v zimě vlastně s pasivitou pomůže úplně nejvíc Sprcha Teplý čaj, který vezmu do rukou a vnímám všemi smysly -chuť, čich, hmat,… Meditace nebo cvičení s dechem a pozorností Začít si kreslit, čmárat nebo psát seznamy Udělat první nejjednodušší věc, která mě napadne Co pomáhá Vám? Napište mi do zprávu nebo e-mail. Ráda bych sesbírala další nápady a inspirace… Více článků naleznete na blogu
Jak máme znovu letět, když nám zlomili křídla
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Jak máme znovu letět, když nám zlomili křídla Občas se v životě přihodí věci, které bolí a které můžou úplně změnit naše představy o životě a o světe. Asi už jste slyšeli o slovu trauma. Je to chvíle, kdy nás něco zraní natolik, že to ovlivní na dlouho to, jak svůj život žijeme. Někdy to vypadá tak, že najednou něco důležitého, v co jsme věřili a s čím jsme počítali, přestane platit. Klienti se mě pak v terapii ptají, co s tou nedůvěrou? Jak najít sílu žít a přežívat? A já si říkám: Jak by mělo, byt jednoduché věřit, když Vás tolik nebo tolikrát zranili? Jak těžké může být najít odvahu znovu vyletět do života, když Vám zpřelámali křídla? Jak by mělo být jednoduché nebát se znovu bolesti a zklamání? Jednou zhrzená důvěra je jako křehká květina. Někdy může růst dlouho, pomalu a někdy i těžce a jedna rána ji může zase celou zlomit a pošlapat. Někde v minulosti to hodně bolelo. A chápu, že můžete mít strach, že to bude bolet zas a znovu. Možná máte pocit, že už jste ten navždy porouchaný kus. Lidé na zranění a traumata reagují různě. Někdo se naučí, že se nemá cenu bránit, někdo, že v pořádku, aby mu ostatní ubližovali, další naopak se rozhodně, že tohle už nikdy nedopustí (aby to bolelo, aby byl slabý, bezbranný). Ta přesvědčení mohou být různá. Život nás formuje. Jestli něco jako lidé opravdu umíme, tak je to přežít. Naše tělo a mysl pro to umí udělat neskutečné věci. Chrání nás podle toho, co si myslíme, že potřebujeme chránit. Kamarádka mi nedávno poslala zajímavé video o Bruce Liptona o tom, jak reagují naše buňky. Myslím si, že tak jak reagují buňky reaguje naše tělo a mysl. Video včetně přepisu rozhovoru v angličtině najdete tu»» Pro to, co chci dnes říct, je zajímavá část, která začíná 1:25:50 a trvá asi 15 minut. Klidně se podívejte na celé, je zajímavé a inspirativní. Pokud k buňce dáme výživu, otevře se a může přijímat a vyživovat se, posilovat se. Pokud k ní dáme toxiny, udělá pevnou hradbu a nic k sobě nepustí. Zavře se. Nemůže zároveň přijímat nic dalšího. A tohle je přesně to, co se nám děje, když se přesvědčíme, že svět a život je natolik nebezpečný, že se musíme pořád jen bránit. A tenhle strach bývá to, co je tak těžké překonat a najít z toho cestu. Najít tu cestu, kdy bude v pořádku riskovat, že Vás možná ještě někdo někde zraní. Ono totiž se může stát znovu, že někdo Vám ublíží, zradí Vás, bude po Vás chtít věci, které nechcete. Pokud ale zůstaneme uzavření, je těžké vidět ty věci, které nás mohou vyživit a posílit. Je těžké vidět něco dalšího než potencionální nebezpeční, bolest a strach. Vnímám, jak velkou odvahu a odhodlání vyžaduje zkusit to jinak a znovu uvěřit i v sami sebe, že jsme neztratili tu schopnost znovu se uzavřít, ubránit se, když bude potřeba. Stejně jako buňky umí otevřít a zavřít svůj obal, můžeme i my se rozhodnout, kdy se otevřeme a kdy zavřeme, nastavíme si hranice a ochráníme se. Neztratili jsme tu schopnost, jen možná někdy tyhle možnosti a dovednosti u sebe nevidíme. Ano, může se stát, že se zase v budoucnu zraníme, že se dostaneme do podobné situace. To, co může být jinak je, že Vy se v těch situacích jinak zachováme, a nebo se jinak budeme cítit. Možná promluvíte nahlas, postavíte se za sebe, odejdete nebo se jinak ochráníte. Chápu, že tyhle všechny strachy tam jsou. A říkám si, že možná dobrý způsob, jak o tom přemýšlet může být hledat si to pro sebe dostatečně bezpečné, aby se to dalo zkusit. Co byste potřeboval/a, aby to bylo dostatečně bezpečné, aby se to dalo zkusit? Safe enough to try Stejně jako když chcete zkusit vylézt na skálu, neuděláte to prostě jen tak, že se seberete a začnete lézt. Teda jasně, můžete. Ale stejně tak je v pořádku si pořídit jistící lano a člověka, který Vás unese. Stejně jako když si zlomíme nohu, hledáme pomalu znovu způsob, jak věřit a důvěřovat, že nás zase unese jako dřív, dává mi ji péči, cvičíme ji,… A se zraněními srdce a duše to je podobné. A stejně jako v jiných případech, i když u jiných si myslíme, že cesta za uzdravením je jednoduchá a přímá, ona je plná zákrut a slepých uliček. Tak nám všem přeju, ať si to na svých cestách děláme bezpečné a hledáme si pro sebe podporu, jak vytrvat. Více článků naleznete na blogu
Nikdy není pozdě na cestu k sobě
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Na změnu není nikdy pozdě Chtěla bych Vám říct příběh o jedné inspirativní ženě Ivana je krásná silná žena. Tolik toho zvládla a dokázala. A hlavně se nikdy nevzdala. Moc ji za to obdivuji a je mi velkou inspirací a učitelkou. Jsou často chvíle, kdy ona sama se takhle nevidí. Pochybuje o sobě i o světě. Má pocit, že je ztracená. Tohle je dopis pro ni, aby viděla tu neskutečnou sílu a vůli k životu, která v ní žije a plápolá. A je i pro všechny ostatní, kteří v její neuvěřitelné životní cestě mohou najít inspiraci a moudrost. Láska pro všechny ostatní Ivaně skoro všichni říkají Ivanko. Ona tak totiž na první pohled působí – milá, ochotná, usměvavá, laskavá ke všem, na koho se podívá. Láska z ní jen sálá. Člověku by se ani nechtělo věřit, že velkou část svého života tu lásku cítila ke všem okolo, ale k sobě ji nemohla najít. Vlastně měla pocit, že na ni ani vlastně nemá nárok. V dětství zažila opuštění. V dospívání zakusila obtěžování a překračování hranic od různých mužů. Její manžel užíval mnoho let různé návykové látky. Prožila psychické, fyzické i další násilí. Přesto s ním vychovala 3 děti, pracovala a dělala tolik pro svoji rodinu a i spoustu blízkých i vzdálenějších ve svém okolí. Začít jinak A pak jednoho dne se rozhodla, že potřebuje začít jinak. A teď na sobě už skoro 10 let pracuje. Začala na sobě pracovat, hledat podporu a pak se odvážila do terapie. Přišla s tím, že chce prožít svůj život tak, jak si to před tím nedovolila. Naplno a užívat si ho. A víte, kolik je té úžasné ženě let? Něco přes 60 let. Vždycky si na ni vzpomenu, když mi někdo říká ve 30, 40 letech, jak už mu ujel vlak a že už nemá cenu některé věci měnit. Jak jednoduché by to bylo říct. Nevzdat se a pokračovat Ivana se nevzdává. I když se objevují chvíle, kdy jí přepadnou výčitky a smutky za vše, co se v jejím životě stalo. I když to bolí, jitří se staré rány a zranění a někdy to vypadá, že možná už ani nebude síla na to jít dál. Vždy mě znovu překvapí v tom, že někdy za týden, někdy za delší čas se opět objeví ta žena, která ví, že chce svůj život prožít a najít sama sebe. Svoji sílu, svoji zranitelnost, svoji ženskost, svoji duši. Nevzdává se naděje, že prožije plně svůj život – tady a teď. Je důležitá pro tolik lidí, pro své přátele a známé, pro své děti, pro svá vnoučata. Je tolik inspirativní, jak se noří do sebe a reflektuje to, co se jí děje. Učí se říkat ne, aby pak mohla říkat ano na to, co opravdu chce. Chtěla jsem s Vámi posdílet tento příběh mojí klientky – s jejím svolením a s upravením některých detailů. Je inspirací pro mě stejně jako mnoho dalších z těch, kteří mě poctili tím, že se mnou sdílí svůj příběh a zvolili si mě jako průvodkyni na jejich cestě. To, co se učím od Ivany a k čemu bych Vás chtěla přizvat, abyste se nechali naučit se mnou je: Nikdy není pozdě jít hledat pro sebe to, co mi dává smysl a co mě naplňuje. Každý den prožitý blíže k sobě stojí za to. Více článků naleznete na blogu
Být až moc … aneb úžasná svoboda toho být občas za krávu
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Být až moc… aneb úžasná svoboda toho být občas za krávu Vždycky se najde někdo, pro koho budu až moc…… až moc hubená… až moc tlustá… až moc divoká… až moc upjatá… až moc tichá… až moc hlučná(pokračuj do nekonečna) A víte co, v průběhu života jsem slyšela všechny tyhle věty. Vždycky se najde někdo, pro koho nebudeme dost dobří. Buďme dost dobří sami pro sebe. Nebojme se být sami sebou. Rebelka nebo hodná holka? Vždycky jsem si myslela, že jsem nezávislá a svá. A při tom jsem jen nechtěla vidět toho, jak moc se bojím toho, že jsou lidi, kteří mě nemají rádi. Neustálý tlak sama na sebe, na to, abych zapadla, byl schovaný tak dobře, že uvidět ho dalo pořádnou práci. Samozřejmě byli oblasti, kdy pro mě bylo v pořádku, že jsem byla jiná. Ale potom spousta jiných, kdy jsem potřebovala být ta dobrá. Krásně jsem to uměla maskovat tím, že byli oblasti, kdy jsem se vymykala. Užívala jsem si to, že se vymykám. Nebála jsem se výstředním účesům, liberálních názorů a protestu proti tradicím. Ale cílem, bylo, aby mě ti správní lidé, ti, které jsem uznávala, měli rádi a nemysleli si, že jsem neschopná a možná i úplně blbá. A pak přišel rok, kdy už jsem nemohla utéct, v práci jsem povýšila a přestěhovala se na malou vesnici a za chvíli už nešlo dát předstírat. Nešlo se izolovat do své sociální bubliny a najít si v práci takovou cestu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Vesmír mi dal jasně najevo, že je potřeba postavit se sama za sebe. Prostě už to bylo moc, buď jsem mohla dál jít cestou, kdy se budu snažit být za dobře se všemi, anebo prostě už moc pošlapu sama sebe. Byl to jeden z největších kroků mimo mou komfortní zónu, který jsem kdy udělala. Překvapilo mě, jak moc strachů, rozpaků a pocitů nepatřičnosti to ve mně vyvolalo. Jak jen bych si mohla dovolit udělat vědomě něco, co bude znamenat, že mě někdo nebudu mít rád, bude mě pomlouvat a budou si myslet, že jsem prostě úplně hrozná (kráva). Velmi mi pomohlo uvědomění, že stoprocentně vždycky existuje alespoň jeden člověk, který si o mě myslí něco ne úplně milého.Zároveň se mi moc líbí myšlenka, kterou jsem slyšela, že pokud neexistuje aspoň pár lidí, kteří si nemyslí, že něco, co děláme, je prostě divné, tak asi děláme něco špatně. Pravděpodobně nežijeme svůj život naplno. Pokud neexistuje aspoň pár lidí, kteří si nemyslí, že to, co děláme, je prostě divné, tak asi děláme něco špatně. První kroky byly hodně nejisté. Nejdříve jsem si to začala zkoušet na lidech, které neznám a pravděpodobně je už nikdy neuvidím – prodavačky, lidé v MHD, úředníci. A najednou to šlo i s blízkými. Nejdříve jsem se odvážila s těmi, kde jsem čekala, že to náš vztah unese. Byla jsem velmi příjemně překvapená, že to vlastně většinou není problém. Velká část bloků byla opravdu jen v mé hlavě. Hrdina není ten, kdo nemá strach, hrdina je ten, kdo strach má a stejně jde dál. On ten strach, že nás ostatní pomluví, nebudou mít rádi, budou si na nás ukazovat a dívat se mezi prsty nemusí být až tak iracionální, jak se zdá. Žijeme teď v klidné a liberální době. Nikdo nás neupálí a nezlynčuje za to, že jsme si dovolili být sami sebou, nevyženou nás z vesnice a neumřeme někde sami v lese. Ale byly doby, kdy všechno tohle byl reálný strach a zůstat sami, mimo společnost bylo život ohrožující. Já jsem to nezažila, moji rodiče žili v tom, že některé věci se nahlas říkat a dělat nesmí, vyrůstali, moji prarodiče také a dlouhá řada mých předků. A na nějaké podvědomé úrovni tam tenhle strach nějak zůstává. Já doufám, že se to pomalu mění, ale cítím jak jsem já byla ve škole a někdy i doma vychovávána k tom být poslušná holčička, držet hubu a krok. Být samostatná a úspěšná, ale jen do té míry, kdy to je bezpečné. Nebičujme a neviňme se za to, že tyhle strachy přichází. Strach je emoce, jen informace o tom, že jdeme někam, kde to neznáme a je to potenciálně nebezpečné. Hrdina není ten, kdo nemá strach, hrdina je ten, kdo strach má a stejně jde dál. A co se stalo, když jsem si to tohle všechno dovolila? Najednou se mi daleko lépe dařilo nastavovat hranice. Pomohlo mi vidět, že nejdůležitější životě jsem já. Neměla jsem vždycky potřebu vysvětlovat svoje chování a jak jsem to myslela – obhajovat se. Vysvětluji své prožívání a záměry u lidí a v situacích, kdy je to pro mě důležité a zároveň se snažím nelpět na tom, aby ten druhý za každou cenu viděl, že jsem to nemyslela zle a že jsem mu nechtěla ublížit, že nejsem ten padouch. Došlo mi, že pro pár lidí jím stejně vždycky budu. Překvapilo mě, že čím víc jsem si dovolovala říkat ne, stát si za sebou a nedělat věci jen proto, že se to čeká a nebála jsem se nesouhlasit, tím víc jsem si sama uvědomovala, co chci, co mi v životě dělá dobře, nabíjí mě, a co mě naopak ubíjí, ubírá energii. Bylo to tak osvobozující. Bylo najednou daleko zřetelnější, kdy chci říct ano a kdy ne. A přestala jsem se bát být sama sebou – třeba se smát z plna hrdla (a že já to umím a umím být pěkně hlasitá), plakat v šalině, přiznat se, že neznám kvalitní hudbu a miluju béčkové sci-fi 😊 Naučila jsem se ocenit cenu svého času a myslet na sebe – udělat něco natolik neslýchaného jako jen si odpočinout – lenošit, číst si – když jsem mohla jít dělat něco užitečného pro někoho jiného, co jsem ale vůbec nechtěla. Pořád jsou místa a oblasti, kde se přistihnu, že mi to nejde na první dobrou