Šárka Kohoutková

Šárka Kohoutková

Být až moc… aneb úžasná svoboda toho být občas za krávu

Vždycky se najde někdo, pro koho budu až moc…
… až moc hubená
… až moc tlustá
… až moc divoká
… až moc upjatá
… až moc tichá
… až moc hlučná
(pokračuj do nekonečna)

A víte co, v průběhu života jsem slyšela všechny tyhle věty. Vždycky se najde někdo, pro koho nebudeme dost dobří.

Buďme dost dobří sami pro sebe. Nebojme se být sami sebou.

Rebelka nebo hodná holka?

Vždycky jsem si myslela, že jsem nezávislá a svá. A při tom jsem jen nechtěla vidět toho, jak moc se bojím toho, že jsou lidi, kteří mě nemají rádi. Neustálý tlak sama na sebe, na to, abych zapadla, byl schovaný tak dobře, že uvidět ho dalo pořádnou práci.

Samozřejmě byli oblasti, kdy pro mě bylo v pořádku, že jsem byla jiná. Ale potom spousta jiných, kdy jsem potřebovala být ta dobrá.

Krásně jsem to uměla maskovat tím, že byli oblasti, kdy jsem se vymykala. Užívala jsem si to, že se vymykám. Nebála jsem se výstředním účesům, liberálních názorů a protestu proti tradicím. Ale cílem, bylo, aby mě ti správní lidé, ti, které jsem uznávala, měli rádi a nemysleli si, že jsem neschopná a možná i úplně blbá.

A pak přišel rok, kdy už jsem nemohla utéct, v práci jsem povýšila a přestěhovala se na malou vesnici a za chvíli už nešlo dát předstírat. Nešlo se izolovat do své sociální bubliny a najít si v práci takovou cestu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Vesmír mi dal jasně najevo, že je potřeba postavit se sama za sebe.

Prostě už to bylo moc, buď jsem mohla dál jít cestou, kdy se budu snažit být za dobře se všemi, anebo prostě už moc pošlapu sama sebe.

Byl to jeden z největších kroků mimo mou komfortní zónu, který jsem kdy udělala. Překvapilo mě, jak moc strachů, rozpaků a pocitů nepatřičnosti to ve mně vyvolalo. Jak jen bych si mohla dovolit udělat vědomě něco, co bude znamenat, že mě někdo nebudu mít rád, bude mě pomlouvat a budou si myslet, že jsem prostě úplně hrozná (kráva).

Velmi mi pomohlo uvědomění, že stoprocentně vždycky existuje alespoň jeden člověk, který si o mě myslí něco ne úplně milého.
Zároveň se mi moc líbí myšlenka, kterou jsem slyšela, že pokud neexistuje aspoň pár lidí, kteří si nemyslí, že něco, co děláme, je prostě divné, tak asi děláme něco špatně. Pravděpodobně nežijeme svůj život naplno.

Pokud neexistuje aspoň pár lidí, kteří si nemyslí, že to, co děláme, je prostě divné, tak asi děláme něco špatně.

První kroky byly hodně nejisté. Nejdříve jsem si to začala zkoušet na lidech, které neznám a pravděpodobně je už nikdy neuvidím – prodavačky, lidé v MHD, úředníci.

A najednou to šlo i s blízkými. Nejdříve jsem se odvážila s těmi, kde jsem čekala, že to náš vztah unese. Byla jsem velmi příjemně překvapená, že to vlastně většinou není problém. Velká část bloků byla opravdu jen v mé hlavě.

Hrdina není ten, kdo nemá strach, hrdina je ten, kdo strach má a stejně jde dál.

On ten strach, že nás ostatní pomluví, nebudou mít rádi, budou si na nás ukazovat a dívat se mezi prsty nemusí být až tak iracionální, jak se zdá.

Žijeme teď v klidné a liberální době. Nikdo nás neupálí a nezlynčuje za to, že jsme si dovolili být sami sebou, nevyženou nás z vesnice a neumřeme někde sami v lese. Ale byly doby, kdy všechno tohle byl reálný strach a zůstat sami, mimo společnost bylo život ohrožující.

Já jsem to nezažila, moji rodiče žili v tom, že některé věci se nahlas říkat a dělat nesmí, vyrůstali, moji prarodiče také a dlouhá řada mých předků. A na nějaké podvědomé úrovni tam tenhle strach nějak zůstává.

Já doufám, že se to pomalu mění, ale cítím jak jsem já byla ve škole a někdy i doma vychovávána k tom být poslušná holčička, držet hubu a krok. Být samostatná a úspěšná, ale jen do té míry, kdy to je bezpečné.

Nebičujme a neviňme se za to, že tyhle strachy přichází. Strach je emoce, jen informace o tom, že jdeme někam, kde to neznáme a je to potenciálně nebezpečné.

Hrdina není ten, kdo nemá strach, hrdina je ten, kdo strach má a stejně jde dál.

A co se stalo, když jsem si to tohle všechno dovolila?

Najednou se mi daleko lépe dařilo nastavovat hranice. Pomohlo mi vidět, že nejdůležitější životě jsem já. Neměla jsem vždycky potřebu vysvětlovat svoje chování a jak jsem to myslela – obhajovat se.

Vysvětluji své prožívání a záměry u lidí a v situacích, kdy je to pro mě důležité a zároveň se snažím nelpět na tom, aby ten druhý za každou cenu viděl, že jsem to nemyslela zle a že jsem mu nechtěla ublížit, že nejsem ten padouch. Došlo mi, že pro pár lidí jím stejně vždycky budu.

Překvapilo mě, že čím víc jsem si dovolovala říkat ne, stát si za sebou a nedělat věci jen proto, že se to čeká a nebála jsem se nesouhlasit, tím víc jsem si sama uvědomovala, co chci, co mi v životě dělá dobře, nabíjí mě, a co mě naopak ubíjí, ubírá energii. Bylo to tak osvobozující.

Bylo najednou daleko zřetelnější, kdy chci říct ano a kdy ne. A přestala jsem se bát být sama sebou – třeba se smát z plna hrdla (a že já to umím a umím být pěkně hlasitá), plakat v šalině, přiznat se, že neznám kvalitní hudbu a miluju béčkové sci-fi 😊

Naučila jsem se ocenit cenu svého času a myslet na sebe – udělat něco natolik neslýchaného jako jen si odpočinout – lenošit, číst si – když jsem mohla jít dělat něco užitečného pro někoho jiného, co jsem ale vůbec nechtěla.

Pořád jsou místa a oblasti, kde se přistihnu, že mi to nejde na první dobrou být autentická a sama sebou. Pořád se občas přistihnu znovu a znovu, že se bojím, jestli tohle už není už moc, jestli to nebude špatné. Ale čím dál víc se mi daří věřit tomu, že to bude ok.

Už nestojím na tom útesu, abych  přemýšlela, jestli mám a nebo nemám skočit a dovolit si to, roky, měsíce a týdny, ale o někdy jde jen o dny, hodiny anebo dokonce minuty. A hlavně snažím se dělat už jen ty věci, kdy cítím, že to za to fakt stojí – ty věci, které chci, které mi dělají dobře a dávají mému životu to, co potřebuji a snažím se nebát toho, že si prostě občas někdo myslí, že jsem úplně mimo.

Zkuste si to - někdy je děsivé si to dovolit, ale stojí to za to.