Proč skupiny stojí za to aneb pojďme si povídat o obavách a předsudcích o tom, jak to na skupině vypadá
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Proč skupiny stojí za to aneb pojďme si povídat o obavách a předsudcích o tom, jak to na skupině vypadá Dnes bych Vám chtěla něco říct o skupinách. Od té doby, co jsem skupiny v roce 2013 začala vést, se opakovaně potkávám ze strany klientů s mnoha předsudky a obavami spojenými se skupinami. A proto jsem se rozhodla nejčastější otázky, představy, obavy otevřít a prozradit víc o tom, co vlastně skupina je a proč mnozí z těch, kteří skupinu zažili, na ni nedají dopustit. Skupina je někdy klienty vnímána jako možnost, která je horší nebo méně exklusivní prostor než individuální práce. V psychoterapeutickém kontextu je tomu často naopak, skupinová práce je velmi exklusivní prostor, který umožňuje dostat se k tématům, které individuální práce nedokáže tak efektivně pojmenovat, nasvítit a pracovat s nimi nebo bychom se k nim dostávali jen obtížně. Skupina je někdy takový akcelerátor procesů. Pokud jde o naše strachy, úzkosti a vztahové vzorce, ve skupině je dokážeme lépe nahlédnout a skupina nám často dodá i odvahu a inspiraci, jak s nimi naložit v našem každodenním životě. Skupiny mohou mít různé formáty, otevřené, kde se střídají členové, uzavřené, kde je pro stanovený čas jasně definovaná a neměnná skupina, tématické nebo bez ohraničeného tématu setkávání. Investice do skupiny Ve skupinách často platí, kolik do nich dáme, tolik od nich dostaneme. Otevřené skupiny ze strany účastníků často nevyžadují tolik investic, mohou přijít, kdy chtějí, nevyžaduje se žádný velký závazek. Nevýhodou tohoto uspořádání bývá, že ve skupině trvá déle, než se vytvoří důvěra. Pokud neexistuje jádro skupiny, které skupinu i důvěru v ní drží, je méně pravděpodobné, že se ve skupině vždy setkávají různí lidé a tedy se pokaždé začíná skoro od začátku. Je to dobrý prostor dostat podporu, moci se svěřit lidem, kteří řeší podobné věci jako já a kde budu pochopen/a. Uzavřené skupiny často vyžadují větší závazek – investování času a energie. Zároveň tím ale i více získáváme. Jde o setkávání v bezpečném prostředí, kde je jasné, že všichni více méně dáváme stejně a jsme spolu na místě, kde chceme na sobě pracovat a posunovat se dál. Vytváří se tak jedinečná atmosféra podpory, kde je často možné prozkoumávat, jak to je tady a teď. Objevujeme také vidět možnosti, které bychom si sami bez podpory možná nedovolili. Skupina je investice – časová, finanční, energetická. Zároveň platí, stejně jako ve většině ostatních oblastí, že čím víc do toho dáme, tím víc můžeme dostat zpátky. Bude to jako v televizi? Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám ohledně skupin je, jestli to bude vypadat, jak to znám z televize. Jestli se bude taky čekat, ahoj, já jsem Pepa a jsem alkoholik, … Chci Vás ujistit, že takhle to na skupinách nevypadá. Skupiny, které jsou často vyobrazeny zvláště v amerických filmech, bývají svépomocné skupiny založené na 12tikrokovém programu. Ty probíhají bez účasti odborníků, a i proto mají velmi specifickou strukturu, která zajišťuje bezpečí. Jak to ve skupině vypadá? V terapeutické skupině to vypadá tak, že si spolu povídáme o tom, co se děje v životě každého. Na začátku skupiny si každý účastníků definuje záměr, s kterým do skupiny jde. Ten se samozřejmě s postupem času může měnit a vyvíjet. Záměry, s kterými typicky chodí do procesních, tedy ne-tématických skupin, jsou například: chci se naučit více se otevřít s ostatními lidmi, chci zpětnou vazbu na to, jak to mám v partnerském vztahu, zajímá mě, jak to řeší ostatní, chci se víc poznat v mezilidských vztazích, chci udělat změnu v tom, jak se chovám k sobě, jak se chovám k lidem okolo mě,… Skupina mi umožnila zažít sebe jinak. V bezpečném prostoru provést sondu do vlastního nitra. Se spoluúčastníky jsme si navzájem nastavovali zrcadla, které terapeuti jemně doplňovali. Skupina mi přinesla mnoho AHA momentů z procesu a zároveň držela čas pro seberozvoj, který by se jinak v každodennosti nacházel jen těžko. Zpětně jsem ráda, že jsem se skupiny zúčastnila. Skupina má potenciál udělat velkou změnu, proto, že se v něm tady a teď dějí mezilidské vztahy. A zároveň by měla být bezpečným prostředím. Bezpečí se vytváří tím, že skupina má jasně stanovená pravidla a kontext. Je jasné, kdy a jak a za jakým účelem se potkáváme, práva a povinnosti každého člena. Ve skupině platí pravidlo, že to, co se ve skupině řekne se nikam nevynáší, platí pravidlo stop, neboli, že každý má právo kdykoli říct stop, když nechce v nějakém tématu pokračovat nebo pokud nechce odpovídat, nebo čehokoli se účastnit, a další. Pravidla jsou velmi často domlouvána celou skupinou na prvním setkání skupiny. Samozřejmě bezpečí je něco, co se nějaký čas buduje. I tady platí, že pokud dáme důvěru do skupiny, rychleji se vybuduje ve skupině jako v celku. Online nebo tváří v tvář Skupiny tradičně fungují tváří tvář a ve vnitřních prostorech. Uzavřený prostor opět zajišťuje bezpečí a soukromí a také pomáhá, aby pozornost všech členů zůstala ve skupině. Jakkoli může být příjemné mít v hezké dny skupinu ve venkovních prostorech, vyskytuje se venku velká řada rušivých vlivů, která nás odvádí pryč. Jakkoli mohou být okouzlující – ptáček, motýlek, … Poslední dva roky s covidem nás ale naučili se kreativně přizpůsobit. Proto i skupiny probíhají v případě potřeby venku a také více on-line, než tomu bylo dříve. Do skupiny jsem se přihlásil, protože jsem cítil, že mám problém s navazováním vztahů a také proto, že rád zkouším nové věci.Sešla se tam výborná parta lidí která se pak scházela i mimo sezení. Rozhodně mi to pomohlo nahlédnout do svého nitra a trochu ubourat zeď mezi mnou a ostatními lidmi. Nelituji že jsem se zúčastnil a mohu jen doporučit! On-line skupiny fungovaly samozřejmě již před covidem. Zároveň teď jsme všichni více otevřeni a zvykli jsme si více, že v online prostoru se také můžeme plnohodnotně potkávat. Výhodou online skupin je, že je možné potkat se bez ohledu na to, kde se každý z nás nachází a vyhneme se času k dojíždění. To se hodí pro ty, kteří například bydlí v zahraničí a stojí o práci ve
Proč jsem začala psát blog?
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Proč jsem začala psát blog Doma na nástěnce nad schody mám napsaný tento nápis: Bojíme se toho, co nejvíc chceme. Chceme to, čeho se nejvíc bojíme. Nejsem si jistá, jestli tohle platí pro všechny, ale pro mě v mnoha případech rozhodně. Jsem velká milovnice příběhů. Od mala jsem byla knihomolka, která si nevybírá žánr. Miluju číst, poslouchat, dívat se na příběhy. To mě vlastně asi dovedlo i k mojí práci. Zajímají mě příběhy ostatních. Strašně moc mě baví vidět svět očima ostatních, stát v jejich botách, zkusit si představit, jaké to je v nich chvíli jít. Fascinuje mě, jak fungujeme a podle čeho se rozhodujeme, jak přemýšlíme, co cítíme. Baví mě vidět krásu a inspiraci … no vlastně skoro za vším. Jedna moje část si vždycky přála příběhy nejen vstřebávat, ale i vyprávět. A tady se zastavme. Já mám totiž pocit, že to tak úplně neumím. Vždycky jsem si přála být vypravěčkou a spisovatelkou. Jen prostě všechny ty věci, co mám v hlavě, ne a ne jít do písmenek. Můj vnitřní svět se skládá z barevných vizí, mnohorozměrných myšlenkových map a konstruktů, kde se význam skládá z obrazů, metafor, zvuků, emocí. Je to tak komplexní vjem, který jakmile se ho snažím dát doslov, často se ztrácí. Když vedu s lidmi rozhovory, jde to nějak lépe. Dá se používat pohyby, tělo, nalézat vlastní jazyk. Předat to vše bez možnosti dialogu mě nechává paralyzovanou a s pocitem, že to prostě není dost. A přitom by se zdálo, že už jsem se toho napsala – seminárky, diplomky, odborné články. To je ale trošku jiná písnička. Mám pocit, že na vysoké škole mě odnaučili dvě zásadní věci, ke kterým si teď zpátky hledám cestu: Číst beletrii a psát v příbězích. Možná jsem se to vlastně odnaučila sama, protože jsem měla ten velký nárok dělat věci tak, jak se mají – odborně, vědecky, akademicky. To, co se často v mojí práci s klienty děje, je právě vystupování z komfortní zóny. A tak i já jdu ven z té své a zkouším jít za svým snem – předávat lidem i formou příběhů a zamyšlení inspiraci na to, jak jít za tím cítit se sám sebou. Více článků naleznete na blogu