Nejsem si jistá, jestli tohle platí pro všechny, ale pro mě v mnoha případech rozhodně.

Jsem velká milovnice příběhů. Od mala jsem byla knihomolka, která si nevybírá žánr. Miluju číst, poslouchat, dívat se na příběhy. To mě vlastně asi dovedlo i k mojí práci.

Zajímají mě příběhy ostatních. Strašně moc mě baví vidět svět očima ostatních, stát v jejich botách, zkusit si představit, jaké to je v nich chvíli jít. Fascinuje mě, jak fungujeme a podle čeho se rozhodujeme, jak přemýšlíme, co cítíme. Baví mě vidět krásu a inspiraci … no vlastně skoro za vším.

Jedna moje část si vždycky přála příběhy nejen vstřebávat, ale i vyprávět. A tady se zastavme. Já mám totiž pocit, že to tak úplně neumím. Vždycky jsem si přála být vypravěčkou a spisovatelkou. Jen prostě všechny ty věci, co mám v hlavě, ne a ne jít do písmenek.

Můj vnitřní svět se skládá z barevných vizí, mnohorozměrných myšlenkových map a konstruktů, kde se význam skládá z obrazů, metafor, zvuků, emocí. Je to tak komplexní vjem, který jakmile se ho snažím dát doslov, často se ztrácí.

Když vedu s lidmi rozhovory, jde to nějak lépe. Dá se používat pohyby, tělo, nalézat vlastní jazyk. Předat to vše bez možnosti dialogu mě nechává paralyzovanou a s pocitem, že to prostě není dost.

A přitom by se zdálo, že už jsem se toho napsala – seminárky, diplomky, odborné články. To je ale trošku jiná písnička.

Mám pocit, že na vysoké škole mě odnaučili dvě zásadní věci, ke kterým si teď zpátky hledám cestu: Číst beletrii a psát v příbězích. Možná jsem se to vlastně odnaučila sama, protože jsem měla ten velký nárok dělat věci tak, jak se mají – odborně, vědecky, akademicky.

To, co se často v mojí práci s klienty děje, je právě vystupování z komfortní zóny. A tak i já jdu ven z té své a zkouším jít za svým snem – předávat lidem i formou příběhů a zamyšlení inspiraci na to, jak jít za tím cítit se sám sebou.