Šárka Kohoutková

Šárka Kohoutková

Tančit v čekárně u lékaře?

Před pár týdny jsem si dovolila jednu z nejodvážnějších věcí ve svém životě. A při tom taková blbost.

Čekala jsem už skoro půl hodinu u lékaře. Číst něco smysluplného mi nešlo, protože mi v hlavě běželo, co mu řeknu a jak se domluvíme. A tak jsem jen tak bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě, neklidná na sedačce.

Byla jsem sama ve výklenku před ordinací, a tak jsem prvně začala počupávat, pochodovat, což samo o sobě vzbudilo pár pohledů kolem procházejících. A pak jsem si dovolila něco nemyslitelného.

Začala jsem tančit

Jedna moje část byla strašně spokojená, dělalo to dobře mému tělu i mé mysli. Krásně se mi rovnaly myšlenky, tělo se ukotvovalo a zemnilo.

A pak tu byla ta druhá, která se zarazila při každém zaslechnutí se blížících kroků a měla tendenci zastavit a dělat, že nic, že jen spořádaně čekám, jak se má.

Dostala jsem pár pohoršených pohledů a pár úsměvů. A svět se nezhroutil a já se cítila dobře. Moje tělo bylo nadšené, že jsem si to pro něj dovolila. Povolila všechna napětí.

Vlastně mě pořád fascinuje, jak moc jsem vždycky byla svázána, co se má, anebo nemá u doktora dělat. Jak moc se předpokládá, že mám udělat přesně to, co mi řekne.

Nevím, jestli jsem takhle byla vychovaná, anebo je to něco hodně univerzálního. A pak jsem byla buď poslušná, anebo nepříjemná a útočná. Měla jsem pocit, že lékař má větší moc než já.

Mám pocit, že to, že jsem si to včera dovolila, bylo puštěním do světa toho, že už se nechci a nebudu bát být v lékařském paradigmatu sama sebou.

Zároveň vím, že to, proč jsem si to mohla dovolit, bylo to, že jsem byla sama na místě, kde jen tak někdo okolo prošel. Nikomu jsem nevadila, ani neomezovala. Bylo pro mě bezpečné si to zkusit.

A víte co? Tak moc mi to udělalo dobře, že jsem ještě celý den se pohupovala ve frontě na léky, při čekání na semafor, prostě jsem rozhýbala svůj den.