Šárka Kohoutková

Šárka Kohoutková

Od koho potřebujeme požehnání

Přivezla jsem si domů obrázek, co jsem jako malá měla v pokojíku nad postelí. A chtěla jsem ho pověsit i svému děťátku do pokoje. Ale nějak to nebylo ano, už je starý vybledlý. Jen co jsem ho pověsila, věděla jsem, že mi tam nedělá radost, že tam nepatří. (Co si o tom bude myslet můj syn se asi dozvím až začne mluvit 😊 )

A tak jsem se rozhodla, že si ho zkusím oživit podle sebe. Sice to nejhorší, co se může stát je, že to dopadne tak, že ho zmařím. Ale stejně to pro mě bylo malé vstoupené do zóny „to se přece nedělá.“

Výlet do nepatřičnosti

Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a přineslo mi to spoustu prožitku, uvědomění a zamyšlení o sobě i světě.

Říkám si kolik lidí denně udělá věci, které jsou mimo jejich komfortní zónu. Možná takové, které pro ostatní mohou znít jako „pohoda“ a „normál“ . Ale nikdo neví, co všechno musíme překonat – přesvědčení, pravdy o světe, mělo by se…

Říká se, že není malých roli. Já si myslím, že v životě není malých kroků 

Při procesu jsem se mi vynořila 3 témata k zamyšlení, která bych s Vámi ráda posdílela.

Jak pravidelně se přebarvujeme

Přemýšlela jsem o tom, kolik vzpomínek, zkušeností, vztahů a poznání o sobě neustále přepisujeme a přebarvujeme a dokreslujeme tak, jak jde život a čas, a i podle toho, co aktuálně můžeme a potřebujeme.

Někdy si něco malujeme daleko růžověji, anebo temněji. Je přirozené vidět jen nějakou část pravdy či zkušenosti. Kolik lidí jsme si přibarvili, idealizovali nebo naopak si je znechutili jen pro ten pocit, jak jsme se s nimi cítili.

Naše paměť tak prostě funguje a je to často velmi důležitý mechanismus, abychom přežili a mohli žít a jít dál.

Vidět všechno v celém spektru je někdy to nejnáročnější, co můžeme po sobě chtít. Dovolme si měnit se a nebát se přepisovat to, kdo teď jsme a jak vidíme svět. Nezměníme minulost, ale můžeme ji vidět a vnímat jinak.

Předělat si to po svém znamená znehodnotit to staré?

Jak jsem tak jezdila štětcem, napadalo mě, kde je ta hranice toho, kdy je v pořádku si upravit starou věc tak, aby sedla právě Vám a kdy už je to znevažování… Obrazu, starého auta, oblečení a vlastně možná i názorů a tradic.

A proč mě to vlastně napadlo? Nějak se poslední dobou víc potkávám s tím, že když věci nedělám tak, jak se mají nebo by se měli dělat (rozuměj, tak jak je dělala nebo dělá dotyčná osoba), tak to znamená, že … to dělám špatněnevážím si osvědčených způsobů… mám nějaké divné hodnoty… jsem nebezpečná… atd. Přiznám se, že hodně se to týká rodičovství a výchovy – tématu, které je pro tolik z nás citlivé a bolavé. Ale potkávám se s ním rozhodně i v jiných tématech.

Tak moc bych si přála, aby to, co dělám, neohrožovalo ostatní – nebolelo je to, neznejišťovalo je to, neotvíralo staré rány. A zároveň vím, že se to bude dít dál.

Občas se prostě o druhé zraníme, jako se oni zraní o nás.  

Tak mi vlastně přišlo fajn si uvědomit, že prostě jsme a budeme zrcadla. A že to, co je v pořádku a co nám vyhovuje a zda to, že začnu malovat přes obraz je super nápad a nebo znehodnocení, to stejně víme jen my sami. Nikdo druhý nám to asi neřekne.

To, že něco dělám jinak, nemusí znamenat a neznamená, že si nevážím toho, co bylo dřív a nevidím hodnotu. Prostě jen teď a pro mě přišel čas na něco jiného.

Potkání se s mým zraněným dítětem

A taky jsem se potkala se svou malou holčičkou (se svým vnitřním dítětem), která byla nadšená, že se jí to povedlo – líp než čekala.  Nepřála si nic jiného než pochválit, jak je šikovná a že je na ní máma hrdá.

Ta velká holka by sice možná  potřebovala spíše slyšet od mámy, že je dobrá a že to všechno zvládá – dítě, rodinu a všechno to, co se jí v životě děje.

A ani jedno nepřišlo a asi ani nepřijde. A je to tak v pořádku.

Jak by to mohlo přijít, když to máma sama neumí pro sebe. Prostě lásku dává jinak. I tak to někdy bolí. A je v pořádku, že to bolí.

Ještěže mám spoustu jiných úžasných lidí, kteří mi to řeknou a že jsem se to i díky nim naučila říkat sama sobě.

A když bude nejhůř můžu to hodit na sociální sítě a čekat ruskou ruletou, jestli dostanu zprávu, že jsem dost a nebo ne. 😂

Ne nebojte, sociálním sítím takovou moc nedám, i když rozumím, jak je lákavé je takhle používat znovu a znovu. A tak vím, že to nejlepší, co můžu udělat, je říct té malé Šárince ve mně: Jsi šikovná a můžeš mít radost jakou chceš, ať už si o tom máma, sousedi a sociální sítě myslí cokoli 😊

Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a co všechno mi to přineslo.

Dělat věci kousek za vychozené cestičky je prostě velké dobrodružství. Doporučuju si to čas od času dopřát