Cesty z pasivity
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Cesty z pasivity Čas od času se dostaneme s klienty na téma pasivity. Myslím, že pasivita je něco, co se nám čas od času stane každému. Většinou přichází, když je něčeho moc nebo naopak málo. A docela se kamarádí z bezmocí. Přemýšlela jsem, jak to mám s pasivitou já a co mě vlastně pomáhá se z ní dostat. Zjistila jsem, že pro mě je velký rozdíl mezi pasivitou a odpočinkem. Když odpočívám, tak jsem se pro to rozhodla a jakákoli činnost i velmi pasivní mi pomáhá dočerpat síly. A v jednu chvíli si řeknu stačí a mám pak dobrý pocit a cítím víc energie. Při pasivitě se mi vlastně nic nechce a čím déle v ní jsem, tím míň se cítím dobře a mám pocit, že z ní nejde vyjít. Hrozně se mi nechce. Cestou z pasivity je pro mě paradoxně akce. Ale nejen tak nějaká. Většinou první věci, co mě napadnou je pustit si nějaký seriál, film, podívat se na FB, Instagram, Pinterest ,… a tohle je přesně to, co mě nefunguje. Většinou to mou pasivitu ještě prohloubí, … Došlo mi, že to, co mi pomáhá, jsou věci, kterou jsou hodně tělesné a smyslové. První krokem je vždycky rozhodnutí, že to chci změnit a něco udělat, druhým je aktivita, která mi pomůže buď dostat se k sobě, nabudit se nebo zažít úspěch (stačí malý úspěšík) Tady je můj seznam: Tanec – já potřebuju rytmickou muziku, někdy tančím jen tak, jindy u toho začnu uklízet – efektivitu uklízení to nezvětší, ale zároveň je za mnou vidět nějaký výsledek a to pomáhá Aktivizační písničky se mi hodně mění. Tady máte můj aktální pro inspiraci, které pomáhají mě. Příroda – procházka, čerstvý vzduch, vítr, voda, hrabat se v hlíně,… Bosá procházka – ať je léto nebo zima, tohle mě vždycky probere a uzemní. Diskomfort v zimě vlastně s pasivitou pomůže úplně nejvíc Sprcha Teplý čaj, který vezmu do rukou a vnímám všemi smysly -chuť, čich, hmat,… Meditace nebo cvičení s dechem a pozorností Začít si kreslit, čmárat nebo psát seznamy Udělat první nejjednodušší věc, která mě napadne Co pomáhá Vám? Napište mi do zprávu nebo e-mail. Ráda bych sesbírala další nápady a inspirace… Více článků naleznete na blogu
Od koho potřebujeme požehnání?
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Od koho potřebujeme požehnání Přivezla jsem si domů obrázek, co jsem jako malá měla v pokojíku nad postelí. A chtěla jsem ho pověsit i svému děťátku do pokoje. Ale nějak to nebylo ano, už je starý vybledlý. Jen co jsem ho pověsila, věděla jsem, že mi tam nedělá radost, že tam nepatří. (Co si o tom bude myslet můj syn se asi dozvím až začne mluvit ) A tak jsem se rozhodla, že si ho zkusím oživit podle sebe. Sice to nejhorší, co se může stát je, že to dopadne tak, že ho zmařím. Ale stejně to pro mě bylo malé vstoupené do zóny „to se přece nedělá.“ Výlet do nepatřičnosti Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a přineslo mi to spoustu prožitku, uvědomění a zamyšlení o sobě i světě. Říkám si kolik lidí denně udělá věci, které jsou mimo jejich komfortní zónu. Možná takové, které pro ostatní mohou znít jako „pohoda“ a „normál“ . Ale nikdo neví, co všechno musíme překonat – přesvědčení, pravdy o světe, mělo by se… Říká se, že není malých roli. Já si myslím, že v životě není malých kroků Při procesu jsem se mi vynořila 3 témata k zamyšlení, která bych s Vámi ráda posdílela. Jak pravidelně se přebarvujeme Přemýšlela jsem o tom, kolik vzpomínek, zkušeností, vztahů a poznání o sobě neustále přepisujeme a přebarvujeme a dokreslujeme tak, jak jde život a čas, a i podle toho, co aktuálně můžeme a potřebujeme. Někdy si něco malujeme daleko růžověji, anebo temněji. Je přirozené vidět jen nějakou část pravdy či zkušenosti. Kolik lidí jsme si přibarvili, idealizovali nebo naopak si je znechutili jen pro ten pocit, jak jsme se s nimi cítili. Naše paměť tak prostě funguje a je to často velmi důležitý mechanismus, abychom přežili a mohli žít a jít dál. Vidět všechno v celém spektru je někdy to nejnáročnější, co můžeme po sobě chtít. Dovolme si měnit se a nebát se přepisovat to, kdo teď jsme a jak vidíme svět. Nezměníme minulost, ale můžeme ji vidět a vnímat jinak. Předělat si to po svém znamená znehodnotit to staré? Jak jsem tak jezdila štětcem, napadalo mě, kde je ta hranice toho, kdy je v pořádku si upravit starou věc tak, aby sedla právě Vám a kdy už je to znevažování… Obrazu, starého auta, oblečení a vlastně možná i názorů a tradic. A proč mě to vlastně napadlo? Nějak se poslední dobou víc potkávám s tím, že když věci nedělám tak, jak se mají nebo by se měli dělat (rozuměj, tak jak je dělala nebo dělá dotyčná osoba), tak to znamená, že … to dělám špatně… nevážím si osvědčených způsobů… mám nějaké divné hodnoty… jsem nebezpečná… atd. Přiznám se, že hodně se to týká rodičovství a výchovy – tématu, které je pro tolik z nás citlivé a bolavé. Ale potkávám se s ním rozhodně i v jiných tématech. Tak moc bych si přála, aby to, co dělám, neohrožovalo ostatní – nebolelo je to, neznejišťovalo je to, neotvíralo staré rány. A zároveň vím, že se to bude dít dál. Občas se prostě o druhé zraníme, jako se oni zraní o nás. Tak mi vlastně přišlo fajn si uvědomit, že prostě jsme a budeme zrcadla. A že to, co je v pořádku a co nám vyhovuje a zda to, že začnu malovat přes obraz je super nápad a nebo znehodnocení, to stejně víme jen my sami. Nikdo druhý nám to asi neřekne. To, že něco dělám jinak, nemusí znamenat a neznamená, že si nevážím toho, co bylo dřív a nevidím hodnotu. Prostě jen teď a pro mě přišel čas na něco jiného. Potkání se s mým zraněným dítětem A taky jsem se potkala se svou malou holčičkou (se svým vnitřním dítětem), která byla nadšená, že se jí to povedlo – líp než čekala. Nepřála si nic jiného než pochválit, jak je šikovná a že je na ní máma hrdá. Ta velká holka by sice možná potřebovala spíše slyšet od mámy, že je dobrá a že to všechno zvládá – dítě, rodinu a všechno to, co se jí v životě děje. A ani jedno nepřišlo a asi ani nepřijde. A je to tak v pořádku. Jak by to mohlo přijít, když to máma sama neumí pro sebe. Prostě lásku dává jinak. I tak to někdy bolí. A je v pořádku, že to bolí. Ještěže mám spoustu jiných úžasných lidí, kteří mi to řeknou a že jsem se to i díky nim naučila říkat sama sobě. A když bude nejhůř můžu to hodit na sociální sítě a čekat ruskou ruletou, jestli dostanu zprávu, že jsem dost a nebo ne. Ne nebojte, sociálním sítím takovou moc nedám, i když rozumím, jak je lákavé je takhle používat znovu a znovu. A tak vím, že to nejlepší, co můžu udělat, je říct té malé Šárince ve mně: Jsi šikovná a můžeš mít radost jakou chceš, ať už si o tom máma, sousedi a sociální sítě myslí cokoli Udělala jsem jednu malou věc, která byla mimo mou komfortní zónu, takovou maličkost jako kreslit na již existující obraz a co všechno mi to přineslo. Dělat věci kousek za vychozené cestičky je prostě velké dobrodružství. Doporučuju si to čas od času dopřát Více článků naleznete na blogu
Jak držet krok s vlastní změnou
Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Psychoterapie Jak to probíhá Kde se můžeme potkat Ceník Psychotherapy in English Supervize/koučink Kurzy Blog O mně Kontakt Šárka Kohoutková Jak držet krok s vlastní změnou Znáte ten pocit, když se rozhodnete něco změnit a najednou to vypadá, že Vám to celé přerůstá přes hlavu? Já tedy rozhodně ano. Předsevzetí a hlavně ta na Nový rok, mi přišla vždycky trochu hloupá. Zároveň jsem přesně ten člověk, když chce udělat změnu, tak najednou má tendenci předělat úplně všechno. Chci se cítit líp? Předělám jídelníček, začnu se hýbat, no vlastně by bylo docela fajn začít i nějaké své pracovní zlozvyky a s tím úklidem bych měla něco udělat. A najednou honím celé stádo koní a změna nepřijde ani jedna. Proto jsem se naučila vracet se k několika zásadám: Není lepší okamžik na změnu než teď Nezapomínám na to, co je pro mě nejdůležitější Vyměním musím a měla bych za CHCI To, že občas selžu je prostře součást procesu Není lepší okamžik na změnu než teď Je to pro mě takové měřítko toho, jestli chci změnu udělat. Jakmile mám tendenci odkládat začátek až na pak, je to jako lakmusový papírek proto, že tu změny ještě tak úplně nechci. Něco mě blokuje. Ptám se pak sama sebe: Čeho se bojím? Kde si nevěřím? A co mi proto chybí, abych mohla začít teď hned? Jsou tři složky, které vypovídají o tom, zda chceme něco změnit. Chci se změnit? Jsem na změnu připravená? Mám potřebně zdroje? Chci tu změnu? Jde o dotaz pro naše srdce, jestli opravdu chceme vyjít ven z toho, co známe a vydat se do neznáma. Protože o tom přece všechny změny jsou. Jdeme z něčeho, kde se nám to sice úplně nelíbí, ale známe to tam, někam, kde doufáme, že to bude lepší, ale to nám nikdo neslíbí. Je to prostě krok do nejistoty. A jediné, co víme, je to, že to bude jiné. Jsem na změnu připravená? Stalo se Vám někdy, že jste přistihli u toho, že vlastně to, že by se mi mohl splnit nějaký sen, neboj malinký záměr, najednou bylo hrozně děsivé. Oni totiž změny nechodí sami o sobě, ale nenápadně sebou přináší změny v ostatních oblastech, kde jsme jen tak úplně neplánovali. Roky jsem pracovala s lidmi s problémy s návykovými látkami. Někdy přicházeli s představou, že prostě nějak zařídíme, že přestanou pít a teď vše, jiná změna se v životě dít nebude. Jaké bylo překvapení, když to najednou znamenalo změny v jejich vztazích, v tom jak tráví čas a spoustu dalších maličkostí. Pro mě osobně tento bod často znamená to, zda jsem ochotná pustit svoje obrany a ochranné valy a možná i nějaká přesvědčení o sobě. Uvedu příklad. Když se mi podařilo najít vztah k sobě, najednou jsem uviděla, že mi jídlo často slouží jako pohodlný a rychlý způsob kompenzace lásky a přijetí, které jsem jinak neměla. Když se mám ráda, najednou není třeba se schovávat za svoje kila. Najednou mi ale padli mé obrany a já si připadala, že jsem víc vidět. Bylo to něco, s čím jsem se nějaký čas sžívala. Takže jsem připravená na to, že najednou tahle věc a s ní pár dalších bude jinak? Mám potřebné zdroje? Zdroje mohou být jakékoli – čas, peníze, vědomosti, plán na to, jak to udělat, podpora od blízkých… Nemusíte mít vše, ale něco z toho asi potřebujete. A budete muset někde ubrat. Když už nic jiného tak času a energie. Bez toho změny prostě nejdou. Mám pocit, že investice času a úsilí k úpravám naší každodennosti je to, na co býváme nejméně připraveni. Možná je jednodušší se ptát sté druhé strany: Co mi chybí proto, abych mohl/a začít? Můžu si to obstarat? A teď se můžu zeptat znovu na tu nejpodstatnější otázku, protože na ní to vlastně stojí.A opravdu to chci?Je odpověď ANO? Výborně. Takže oka-mžik právě nastává. Zavírám oči, otevírám a jdu do toho. Potřebuji vědět, co je pro mě nejdůležitější aneb o co tady jde? Často to, co opravdu chci, znamená více věcí najednou. Chci se cítit dobře ve svém těle – znamená to, být na sebe hodná a vidět se v pořádku taková jaká jsem, jíst takové věci, které dělají mému tělu dobře a pravidelně se hýbat. Všechny tři věci jsou důležité. Všechny tři dohromady dávají velký smysl. Zároveň každá sama o sobě je velký úkol – takový, který mi může dát pěkně zabrat. A proto, i když chci všechno (jak jinak 🙂 ), tak si potřebuju vědět, co dávám na první místo. Je pro mě důležitější se teď zaměřit na jídlo a to je pro mě fakt důležité? Nebo potřebuji být důslednější v tom, že se budu každý den hýbat? A nebo vlastně úplně nejdůležitější je, abych se začala mít ráda a viděla, že jsem už teď v pořádku tak, jak jsem. Když se nerozhodnu ani pro jedno, může se mi lehko stát, že nebudu dělat pořádně ani jedno. Naše kapacita není nekonečná. Možná půjde časem všechno a možná taky někdy ne. Pokud vím, jaké jsou mé priority a o co tady vlastně jde, pak se mi energie, úsilí a záměr lépe soustředí a cílí. A pak za nějakou dobu zjistím, že priorita číslo jedna, už je tak automatická, že se na ní nepotřebuji soustředit. Změna proběhla do takové podoby, že už mi nebere energii a stala se zvykem. Pak si můžu vybrat jako prioritu další. Je to stejné jako v přírodě, lev taky neloví najednou 3 zebry nebo celé stádo. Vybere si jednu a na tu se zacílí. Vyměním „musím“ a „měla“ bych za CHCI Tohle je má oblíbená slovní hříčka, kterou ráda provokuju svoje klienty. Všimli jste si někdy toho, co udělá s Vaší řečí to, že vynecháte všechny „měl/a bych“ a „musím“? Podle mě to udělá jedno velké slovo se svobodou a odpovědností. Prostě se ani jednomu najednou nejde vyhnout. A naopak zmizí všechno, co se tváří jako povinnost, nutnost nebo nezbytnost. A už slyším obvyklé, ale já fakt musím. Když to vezmeme do důsledků, nemusíme. Např. Nemusíme